Vyhozená z vlastního života: „Nejsi matka, jsi prokletí“ – Můj boj o syna a návrat ze tmy

„Vypadni! Už tě tu nechci vidět! Kvůli tobě je náš Matýsek nemocný!“ řval na mě Petr, zatímco jsem stála uprostřed obýváku, v ruce jen kabelku a v očích slzy, které jsem už nedokázala zadržet. Matýsek, náš pětiletý syn, ležel v pokoji s horečkou a já cítila, jak se mi hroutí celý svět. „Péťo, prosím tě, uklidni se, to přece není pravda…“ šeptala jsem zoufale, ale jeho pohled byl ledový. „Nejsi matka, jsi prokletí. Všechno, čeho se dotkneš, se rozpadne. Jdi pryč!“ Jeho slova mě bodala do srdce jako nůž. Ještě nikdy jsem necítila takovou bolest.

Vyšla jsem z bytu, dveře za mnou zabouchl tak silně, až se roztřásla chodba. Stála jsem tam, v pantoflích, v zimě, a nevěděla, kam jít. Mobil mi vibroval v kapse – zpráva od tchyně: „Doufám, že už jsi pryč. Kvůli tobě je Matýsek pořád nemocný. Nevracej se.“ V tu chvíli jsem pochopila, že jsem opravdu sama. Moje vlastní rodina mi nevěřila, rodiče mi už dávno řekli, že jsem si vybrala špatného muže a že si za všechno můžu sama. Kamarádky? Ty se postupně vytratily, když jsem začala být „ta problémová“.

První noc jsem strávila na lavičce v parku na Letné, zabalená do kabátu, který jsem popadla v poslední chvíli. Celou noc jsem přemýšlela, kde jsem udělala chybu. Byla jsem špatná matka? Mohla jsem něco udělat jinak? Matýsek měl od narození oslabenou imunitu, často byl nemocný, ale já jsem se o něj starala, jak nejlépe jsem uměla. Petr byl čím dál víc podrážděný, unavený z práce, a jeho matka mu neustále šeptala do ucha, že za všechno můžu já. „To je ženská nemoc, to má z tebe,“ říkávala mi s pohrdavým úšklebkem.

Druhý den jsem se pokusila dovolat Petrovi. Nezvedal mi telefon. Když jsem se pokusila zazvonit u bytu, otevřela mi jeho matka a zabouchla mi dveře před nosem. „Nechceme tě tu. Matýsek tě nepotřebuje. Jdi si žít svůj život, když jsi ho tak zničila.“ V tu chvíli jsem se zhroutila na schodech a brečela jako malá holka. Proč mi nikdo nevěří? Proč mě všichni viní z něčeho, co nemůžu ovlivnit?

Našla jsem si azyl v azylovém domě na Žižkově. Bylo to místo plné žen s podobnými příběhy. Každá z nás měla svůj kříž, ale já jsem se nedokázala smířit s tím, že jsem přišla o syna. Každý večer jsem psala Matýskovi dopisy, které jsem nikdy neposlala. „Maminka tě má moc ráda. Bojuje za tebe. Jednou si pro tebe přijdu.“ Tyhle řádky jsem si opakovala jako mantru, abych neztratila naději.

Začala jsem chodit na terapie, kde jsem poprvé mohla říct nahlas, co se stalo. Psycholožka mi řekla: „Vy nejste špatná matka. Vy jste oběť.“ Ale já se tak necítila. Cítila jsem se jako troska, která selhala ve všem, co bylo důležité. Každý den jsem sledovala Matýska na fotkách v mobilu, které jsem si tajně stáhla z rodinného alba, než mě Petr zablokoval na všech sítích.

Jednoho dne mi přišla zpráva od sousedky paní Novotné: „Viděla jsem, jak Matýsek plakal, když se ptal, kde je maminka. Petr mu řekl, že jsi odešla, protože ho nemáš ráda.“ To mě zlomilo. Věděla jsem, že musím bojovat. Začala jsem obíhat úřady, sociálku, hledala jsem právní pomoc. Všude mi říkali, že bez stálého bydlení a práce nemám šanci. Ale já jsem se nevzdala. Vzala jsem jakoukoli práci – uklízela jsem kanceláře, roznášela letáky, pracovala v pekárně. Každou korunu jsem šetřila, abych si mohla pronajmout malý pokojík.

Po půl roce jsem měla dost peněz na to, abych si pronajala garsonku na Smíchově. Nebylo to nic moc, ale bylo to moje. Okamžitě jsem podala žádost o svěření Matýska do péče. Petr zuřil. „Nikdy ti ho nedám! Jsi blázen, nemáš nic, nemáš nikoho!“ křičel do telefonu, když jsem mu oznámila, že chci Matýska zpátky. Ale tentokrát jsem už nebyla ta zlomená žena. Měla jsem plán, měla jsem sílu.

Soudní tahanice trvaly dalšího půl roku. Každé stání bylo jako noční můra. Petr mě očerňoval, jeho matka vypovídala, že jsem neschopná, že jsem Matýska zanedbávala. Já jsem ale měla svědky – paní Novotnou, kolegyně z práce, psycholožku. Všichni potvrdili, že jsem se o syna starala, jak nejlépe jsem uměla, že jsem nikdy nebyla agresivní ani lhostejná. Sociální pracovnice mi řekla: „Je vidět, že vám na synovi záleží. Bojujte dál.“

Když mi soudkyně po roce řekla: „Paní Dvořáková, Matýsek se k vám může vrátit na zkušební dobu,“ rozbrečela jsem se štěstím. Poprvé po dvou letech jsem svého syna objala. Byl vyplašený, hubený, ale když mě uviděl, rozběhl se ke mně a zašeptal: „Maminko, už mě nikdy neopouštěj.“ Slíbila jsem mu, že už nikdy nedovolím, aby nás někdo rozdělil.

Dnes je to rok, co jsme zase spolu. Není to jednoduché – Matýsek má pořád zdravotní problémy, já mám někdy strach, že se všechno zase zhroutí. Ale už vím, že nejsem prokletí. Jsem matka, která se nevzdala. A i když mi někdy přijde, že svět je proti mně, vím, že mám pro co žít.

Někdy v noci, když Matýsek spí, přemýšlím: Kolik žen kolem nás prožívá podobný příběh? Kolik z nás musí bojovat o to, co by mělo být samozřejmé – o lásku a právo být matkou? Co byste udělali vy, kdyby vám někdo vzal všechno, co milujete?