Stíny pod střechou: Příběh jedné české rodiny

„Tak už toho nech, Tomáši! Nejsi žádný malej kluk, abys mi tady odmlouval!“ Pavlův hlas se rozléhá panelákovou kuchyní, až mi cukne v ruce, když krájím cibuli na guláš. Tomáš, náš sedmnáctiletý syn, stojí u dveří, ruce zaťaté v pěst a v očích vzdor. „A ty nejsi žádnej táta, když se každej večer vožereš a pak na nás řveš!“ vyhrkne Tomáš a já v tu chvíli vím, že tohle už není jen další hádka. Tohle je něco, co se v nás hromadilo roky a teď to prasklo.

Zůstávám stát mezi nimi, cítím, jak se mi třesou kolena. Pavlova tvář je rudá, v očích má vztek i stud. Vím, že by nejradši Tomáše uhodil, ale drží se. Já sama nevím, na čí stranu se postavit. Vždycky jsem byla ta, co drží rodinu pohromadě, co všechno zažehlí, co se usmívá na sousedy na chodbě a říká, že je všechno v pořádku. Ale dneska už to nedokážu.

„Pavle, prosím tě, uklidni se. Tomáš má pravdu, takhle to dál nejde,“ snažím se tiše, ale vím, že můj hlas je slabý. Pavla to jen rozzuří víc. „Takže ty se ho budeš zastávat? To jsem si mohl myslet! Vždycky jsi byla na jeho straně, nikdy ne na mojí!“ křičí a práskne dveřmi od kuchyně. Slyším, jak si v předsíni bere bundu a klíče. Dveře se zabouchnou a já zůstávám s Tomášem sama.

Tomáš se mi zhroutí do náruče. „Mami, já už to nevydržím. Já nechci, aby byl táta pořád takovej. Proč s ním ještě jsi?“ ptá se a já nemám odpověď. Vždycky jsem si myslela, že rodina je to nejdůležitější, že všechno překonáme. Ale poslední roky je Pavel jiný. Po práci chodí do hospody, domů se vrací pozdě, často opilý. Doma je pak protivný, hádá se kvůli maličkostem, někdy i křičí na naši dceru Aničku, která je o tři roky mladší než Tomáš. Snažím se chránit děti, ale někdy mám pocit, že chráním jen sama sebe před pravdou.

Ten večer sedíme s Tomášem v obýváku, televize běží, ale nikdo ji neposlouchá. Anička je zavřená v pokoji a píše si s kamarádkami. Přemýšlím, co bude dál. Vím, že bych měla něco udělat, ale bojím se. Bojím se, že když odejdu, zůstanu sama. Že to nezvládnu finančně, že děti budou trpět. Ale bojím se i toho, že když zůstanu, zničím jim dětství.

Dny plynou a napětí v bytě houstne. Pavel se snaží chovat normálně, ale stačí maličkost a zase vybuchne. Jednou večer přijde domů opilý, v ruce igelitku s lahváči. „Tak co, rodinko, jak jste se dneska měli?“ směje se, ale v jeho hlase je něco zlověstného. Anička se schová do pokoje, Tomáš se tváří, že ho nevidí. Já se snažím být neviditelná. Ale Pavel si mě najde. „Jano, pojď sem. Musíme si promluvit.“

Sedím naproti němu u stolu, ruce složené v klíně. „Co budeš dělat, když odejdu?“ ptá se najednou. „Myslíš, že to zvládneš sama? Že tě někdo bude chtít? S dvěma dětma?“ Jeho slova mě bodají jako jehly. Vím, že mě chce jen zastrašit, ale přesto mám strach. „Radši bych byla sama, než takhle,“ řeknu tiše a vím, že to myslím vážně. Pavel se zvedne, hodí po mně klíče a odejde z bytu.

Další dny jsou jako zlý sen. Děti jsou nervózní, doma je ticho, které dusí. V práci se snažím tvářit, že je všechno v pořádku, ale kolegyně Lenka si všimne, že jsem jiná. „Jani, co se děje? Vypadáš hrozně unaveně,“ ptá se jednou u kávy. Chvíli váhám, ale pak to ze mě vypadne. „Lenko, já už to doma nezvládám. Pavel pije, hádáme se, děti jsou z toho špatný. Nevím, co mám dělat.“ Lenka mě obejme. „Neboj se, nejsi na to sama. Když budeš chtít, můžeš s dětma přijít ke mně. Aspoň na pár dní.“ Její nabídka mě dojme, ale vím, že to není řešení.

Jednoho večera přijde Tomáš domů pozdě. Je celý rozrušený. „Mami, já už to fakt nevydržím. Dneska jsem byl u Honzy, jeho rodiče jsou rozvedený, ale aspoň je tam klid. Já chci taky klid. Prosím tě, udělej s tím něco.“ Jeho slova mě zasáhnou. Vím, že už nemůžu čekat. Musím něco udělat, kvůli dětem, kvůli sobě.

Druhý den ráno, když jsou děti ve škole a Pavel v práci, sednu si ke stolu a začnu psát dopis. Píšu Pavlovi, že už to takhle dál nejde, že potřebujeme pauzu, že odcházím s dětmi k mamince do Kladna. Srdce mi buší, ruce se mi třesou, ale vím, že je to správné. Balím dětem věci, volám mamince, která mě ujišťuje, že nás ráda přijme. Když se Pavel večer vrátí domů a najde prázdný byt a dopis na stole, volá mi. Křičí do telefonu, nadává mi, ale já už jsem rozhodnutá. „Pavle, je konec. Potřebujeme klid. Děti tě mají rády, ale takhle to dál nejde.“

Začíná pro nás nové období. U maminky je těsno, ale cítíme úlevu. Děti jsou klidnější, Tomáš se začíná zase smát, Anička si povídá s babičkou. Já chodím do práce, večer si povídáme, vaříme spolu večeře. Pavel mi píše, že se chce změnit, že půjde na léčení. Nevěřím mu, ale přeju si, aby to zvládl. Děti ho občas navštěvují, ale už se nebojí vracet domů.

Po několika měsících mi přijde dopis od Pavla. Píše, že je na léčení, že mu chybíme, že by chtěl dostat druhou šanci. Nevím, co mám dělat. Srdce mi říká, že bych mu měla odpustit, ale rozum mi velí chránit děti. Sedím večer u okna, dívám se na světla města a přemýšlím, jestli je možné začít znovu. Jestli se dá odpustit všechno, co se stalo. Jestli je lepší být sama, nebo bojovat za rodinu.

Někdy si říkám, jestli jsem udělala dobře. Jestli jsem neměla zůstat a bojovat víc. Ale když vidím, jak jsou děti klidné, jak se zase smějí, vím, že jsem udělala to nejlepší, co jsem mohla. Možná to není šťastný konec, ale je to nový začátek. A já se ptám sama sebe: Co byste udělali vy na mém místě? Má smysl dávat druhou šanci, nebo je lepší začít znovu?