Moje vlastní sestra chce můj byt – a máma jí v tom podporuje!

„To snad nemyslíš vážně, mami!“ vyhrkla jsem, když jsem slyšela, jak se máma s Klárou domlouvají v kuchyni. Stála jsem za dveřmi a slyšela každé slovo. „No tak, Klárko, když už máš to miminko na cestě, Lucka ti přece může na čas půjčit ten svůj byt. Vždyť ona je sama, jí to nevadí,“ šeptala máma a já cítila, jak mi hoří tváře.

Celý život jsem byla ta, která musela být rozumná. Klára byla vždycky ta mladší, rozmazlená, která všechno dostala. Já jsem musela makat, abych si něco vydobyla. Když jsem si před půl rokem koupila svůj první byt v Praze, měla jsem pocit, že jsem konečně něčeho dosáhla. Bylo to malé 2+kk na Černém Mostě, ale bylo moje. Každý večer jsem si sedla na gauč, dívala se z okna na paneláky a říkala si: „Tohle je můj domov. Můj úspěch.“

A teď? Máma s Klárou sedí v kuchyni a plánují, jak mě z něj vystrnadí. „Lucko, pojď sem,“ zavolala máma, když mě zahlédla ve dveřích. „Musíme si promluvit.“

Posadila jsem se ke stolu, ruce se mi třásly. Klára se na mě dívala s tím svým výrazem, který jsem znala od dětství – jako by byla oběť, která potřebuje zachránit. „Lucko, já vím, že je to pro tebe těžké, ale já fakt nevím, kam jinam bych šla. S Petrem jsme se rozešli, máma mě nemůže vzít k sobě, protože má malý byt, a já s břichem nemám šanci najít něco rychle. Ty jsi přece sama, můžeš na čas zpátky k mámě, ne?“

Podívala jsem se na mámu, čekala jsem, že mě podpoří. Ale ona jen pokrčila rameny. „Lucko, Klára je v těžké situaci. Ty jsi silná, zvládneš to. Vždyť je to jen na pár měsíců.“

„A co když ne? Co když se to protáhne? A proč mám já vždycky ustupovat?“ vyhrkla jsem. V očích mě pálily slzy, ale snažila jsem se je zadržet. „Celý život jsem byla ta, co musí být rozumná. Nikdy jste se mě nezeptaly, co chci já. Nikdy jste se neptaly, jestli mi to neublíží.“

Klára se rozplakala. „Já za to nemůžu, že mám smůlu! Ty máš všechno, Lucko. Práci, byt, svobodu. Já mám jen tohle dítě a nikoho, kdo by mi pomohl.“

Máma ji objala a já tam seděla jako cizí člověk. „Lucko, prosím tě, buď rozumná. Klára tě potřebuje. Jsi přece její sestra.“

Vstala jsem od stolu a odešla do svého pokoje. Slyšela jsem, jak máma šeptá Kláře, že to určitě zvládnu, že jsem vždycky byla silná. Ale já jsem se cítila slabá. Poprvé v životě jsem si přála, aby někdo stál na mé straně.

Celou noc jsem nespala. Přemýšlela jsem, jestli mám právo říct ne. Vždyť je to moje sestra. Ale proč mám vždycky já být ta, která se obětuje? Proč máma nikdy nevidí, že i já jsem jen člověk, který má své limity?

Ráno jsem se rozhodla, že si s mámou promluvím. „Mami, já už to takhle dál nezvládnu. Chápu, že Klára má těžké období, ale já jsem si ten byt koupila sama. Nikdo mi na něj nedal ani korunu. Proč bych ho měla opustit?“

Máma se na mě podívala s nepochopením. „Lucko, ty jsi vždycky byla ta silná. Klára je slabší, potřebuje pomoc. Ty to zvládneš.“

„A kdo pomůže mně?“ zeptala jsem se tiše. Máma mlčela.

Klára mi pak napsala dlouhou zprávu. Prosila mě, ať jí byt půjčím, že mi to vrátí, že mi bude vděčná. Ale já už neměla sílu. Chtěla jsem být konečně na prvním místě. Chtěla jsem, aby někdo řekl: „Lucko, máš právo na svůj život.“

Celý den jsem chodila po bytě, dívala se na své věci, na fotky, na knížky, které jsem si koupila z první výplaty. Přemýšlela jsem, jestli mám být ta „hodná dcera“ a ustoupit, nebo jestli mám konečně říct dost.

Večer jsem zavolala tátovi. Sice s mámou už dávno nejsou spolu, ale vždycky mě uměl vyslechnout. „Tati, co mám dělat? Máma chce, abych dala Kláře svůj byt. Ale já už nechci být ta, co se vždycky obětuje.“

Táta chvíli mlčel. „Lucko, já vím, že to máš těžké. Ale někdy musíš myslet i na sebe. Klára se musí naučit postarat sama o sebe. Ty jsi ten byt získala poctivě. Máš právo říct ne.“

Po tom hovoru jsem poprvé za dlouhou dobu cítila úlevu. Ale zároveň i strach. Co když mě rodina odsoudí? Co když mě máma přestane mít ráda?

Druhý den jsem se sešla s mámou a Klárou. „Rozhodla jsem se,“ řekla jsem pevně. „Byt si nechám. Je mi líto, Kláro, ale potřebuju taky myslet na sebe. Pomůžu ti hledat něco jiného, ale svůj domov neopustím.“

Klára se rozplakala, máma se na mě dívala zklamaně. Ale já jsem věděla, že jsem udělala správnou věc. Poprvé v životě jsem myslela na sebe.

Teď sedím ve svém bytě, dívám se z okna a přemýšlím: Proč je tak těžké říct rodině ne? Proč máme pocit, že musíme vždycky ustupovat, i když nás to bolí? Máme právo chránit svůj vlastní domov, i když to znamená zklamat ty, které máme nejradši?