Nikdy jsem nechtěla být macechou: Příběh o lásce, hranicích a bolesti

„Proč jsi mi to neřekl dřív?“ vyhrkla jsem, když jsem poprvé spatřila Matěje stát ve dveřích našeho bytu. Darin se na mě podíval s provinilým pohledem, který jsem u něj nikdy předtím neviděla. „Ivano, já… nechtěl jsem tě tím zatěžovat hned na začátku. Myslel jsem, že až přijde čas, zvládneme to spolu.“ Jeho slova mi zněla v hlavě ještě dlouho poté, co Matěj s batohem na zádech prošel kolem mě do obýváku. Bylo mu osm a v očích měl stejnou nejistotu jako já.

Nikdy jsem nechtěla být macechou. Vždycky jsem si představovala, že budu mít vlastní děti, že budu mít svůj domov, kde budu rozhodovat jen já a můj partner. Ale život se rozhodl jinak. Darin byl rozvedený, jeho bývalá žena Jana se odstěhovala do Brna za novou prací a Matěj měl zůstat s námi v Praze. Najednou jsem měla sdílet svůj prostor, svůj čas, svou lásku s někým, kdo nebyl můj.

První týdny byly plné napětí. Matěj byl tichý, uzavřený, často se zavíral do svého pokoje a já jsem měla pocit, že jsem vetřelec ve vlastním bytě. Darin se snažil být prostředníkem, ale často to končilo hádkami. „Ivano, musíš být trpělivá, je to pro něj těžké,“ říkal mi, když jsem si stěžovala, že Matěj ignoruje moje otázky, že se mnou nechce jíst u jednoho stolu. „A co já?“ vybuchla jsem jednou večer. „Myslíš, že je to pro mě jednoduché? Nikdy jsem nechtěla být v téhle roli!“

Jednoho dne jsem přišla domů a slyšela, jak Matěj telefonuje s mámou. „Mami, já tu nechci být. Ivana mě nemá ráda. Pořád na mě kouká, jako bych jí překážel.“ Ta slova mě zasáhla jako rána pěstí. Sedla jsem si na postel a rozbrečela se. Opravdu jsem byla tak špatná? Nebo jsem jen nedokázala přijmout, že láska někdy znamená dělit se o všechno, i o bolest?

Začala jsem se snažit. Vařila jsem Matějovi jeho oblíbené palačinky, ptala se ho na školu, nabízela mu, že spolu půjdeme do kina. Ale on se stále držel zpátky. Jednou jsem zaslechla, jak Darin v noci šeptá do telefonu Janě: „Nevím, co mám dělat. Ivana se snaží, ale Matěj ji prostě nechce přijmout. Bojím se, že to náš vztah nevydrží.“

Začala jsem žárlit. Ne na Matěje, ale na Janu. Na to, že ona je jeho máma, že ona má právo ho milovat bez podmínek, že ona nikdy nebude muset bojovat o jeho přízeň. Cítila jsem se jako outsider, jako někdo, kdo je v tomhle příběhu navíc. Darin si toho všiml. „Ivano, já tě miluju. Ale Matěj je moje rodina. Nemůžu si vybrat mezi vámi.“

Jednoho večera, když jsme seděli u stolu a Matěj mlčky posouval jídlo po talíři, jsem to nevydržela. „Matěji, já vím, že to pro tebe není lehké. Ale já se snažím. Nechci ti brát tátu, nechci ti brát mámu. Jen bych chtěla, abychom spolu mohli aspoň trochu vycházet.“ Matěj se na mě poprvé podíval přímo. „Já vím, že se snažíš. Ale já bych radši byl s mámou.“

Ta upřímnost mě bolela, ale zároveň mi přinesla úlevu. Přestala jsem se snažit být dokonalá macecha. Začala jsem být prostě Ivana. Někdo, kdo má své hranice, své slabosti, své sny. Přestala jsem si vyčítat, že někdy potřebuji být sama, že někdy žárlím, že někdy prostě nemůžu být ta, kterou by Matěj chtěl mít místo mámy.

Jednou večer, když Darin usnul na gauči, jsem seděla v kuchyni a přemýšlela, jestli to všechno má smysl. Jestli je možné milovat někoho, kdo už má svůj život, svou minulost, své závazky. Jestli je možné přijmout dítě, které vás nikdy nebude brát jako svou rodinu. A jestli je v pořádku, že někdy prostě nestačím.

Když jsem se o tom svěřila své kamarádce Lucii, řekla mi: „Ivano, nikdo ti nemůže vyčítat, že to máš těžké. Ale možná bys měla přestat bojovat a začít přijímat. Ne Matěje, ale sama sebe.“

Od té doby se snažím být k sobě upřímná. Ne vždycky to jde. Někdy mám pocit, že jsem selhala, že jsem zklamala Darina, Matěje i sebe. Ale někdy, když vidím, jak se Matěj směje, když se díváme na pohádky, mám pocit, že to všechno má smysl.

Možná nikdy nebudu jeho máma. Možná nikdy nebudu dokonalá partnerka. Ale možná je to tak v pořádku. Možná je v pořádku mít pochybnosti, strachy a slabosti.

A tak se ptám: Je možné být šťastná, i když nikdy nebudu pro Matěje tou pravou rodinou? Je v pořádku, že někdy prostě nemám sílu být silná za všechny? Co byste udělali vy na mém místě?