Můj muž proti mé rodině: Cena lásky a samoty

„Kláro, řekni jim to! Řekni jim, ať už konečně vypadnou!“ Tomášův hlas se rozléhal naším malým bytem na Žižkově jako hrom. Stála jsem mezi ním a svými rodiči, kteří se dívali na svého zetě s nevírou a zklamáním. Moje sestra Jana, vždycky ta klidná, se tentokrát rozplakala. „Tohle už není normální, Kláro. On tě od nás odtrhává!“ vykřikla a já cítila, jak se mi hroutí svět pod nohama.

Všechno to začalo tak nevinně. Nedělní oběd, máma přinesla svíčkovou, táta laškoval s Tomášem o fotbale, Jana se smála. Ale pak přišla řeč na peníze. Táta se zeptal, jestli Tomáš už našel novou práci, a Tomáš vybuchl. „Vám do toho nic není! Klára a já si poradíme sami!“ Pak už to šlo ráz na ráz. Slova, která by nikdy neměla padnout, padla. Máma se rozplakala, táta zrudl vzteky, Jana mě chytila za ruku a šeptala: „Kláro, pojď s námi domů.“

Ale já zůstala. Tomáš za mnou zabouchl dveře a já slyšela, jak klíč otočil v zámku. „Už nikdy je sem nepustím. Rozumíš?“ řekl tiše, ale v jeho hlase byl led. „Jestli tě mají rádi, nechají tě být. My dva jsme rodina.“

Od toho dne jsem žila ve dvou světech. Přes den v práci na recepci v hotelu, kde jsem se smála na hosty a předstírala, že je všechno v pořádku. Večer doma, kde Tomáš seděl u televize, mlčel a já se bála cokoli říct. Telefon mi schovával, dopisy od rodiny mizely. Když jsem se jednou pokusila zavolat mámě z práce, Tomáš to zjistil. „Chceš mě zradit? Chceš, abych odešel?“ ptal se a já se rozplakala. „Ne, Tomáši, já tě miluju, jen mi chybí máma…“

„Já jsem tvoje rodina!“ zařval a já se poprvé opravdu bála. Od té chvíle jsem se snažila být dokonalá manželka. Vařila jsem, uklízela, čekala na něj s večeří. Ale v noci jsem brečela do polštáře. Jana mi psala na Facebook, ale Tomáš mi zakázal odpovídat. „Jestli jim napíšeš, končíme.“

Jednou večer jsem našla v kabelce malý lístek. „Kláro, prosím, ozvi se. Máma je nemocná. Potřebujeme tě. Jana.“ Srdce mi bušilo až v krku. Máma nemocná? Tomáš seděl v obýváku, pil pivo a díval se na zprávy. „Tomáši, můžu… můžu jít zítra za mámou?“ zeptala jsem se tiše. Ani se na mě nepodíval. „Ne. Už jsme to řešili.“

Začala jsem si všímat, že Tomáš je čím dál nervóznější. Práci nenašel, peníze docházely. Jednou mě obvinil, že mu schovávám peněženku. „Chceš mě zničit, viď? Chceš, abych skončil na ulici?“ křičel. Já jen stála a mlčela. V práci jsem byla čím dál unavenější, kolegyně se mě ptaly, jestli jsem v pořádku. „Jasně, jen mám moc práce,“ lhala jsem.

Jednoho dne jsem přišla domů a našla Tomáše, jak sedí na zemi a brečí. „Promiň, Kláro, já už nevím, co mám dělat. Všechno se mi sype pod rukama. Bojím se, že tě ztratím.“ Objala jsem ho a poprvé za dlouhou dobu jsem cítila, že je zase ten muž, kterého jsem si vzala. Ale druhý den bylo všechno při starém. Zase zákaz kontaktu s rodinou, zase výčitky.

Začala jsem si psát deník. Psala jsem o tom, jak mi chybí máma, jak bych chtěla jít s Janou na kafe, jak mě bolí, že jsem sama. Psala jsem o Tomášovi, o jeho strachu, o jeho vzteku. Psala jsem, že nevím, co mám dělat. Jednou jsem deník zapomněla na stole. Tomáš ho našel. „Takže mě nenávidíš?“ zeptal se tiše. „Ne, Tomáši, já tě miluju, ale…“ „Ale co? Chceš odejít? Chceš mě opustit?“

V tu chvíli jsem poprvé řekla nahlas, co mě trápí. „Chci jen, abych mohla vidět svou rodinu. Chci, abys mi věřil. Chci být šťastná.“ Tomáš mlčel. Pak vstal, vzal si bundu a odešel. Nevrátil se celou noc. Seděla jsem v kuchyni, dívala se na telefon a přemýšlela, jestli mám zavolat Janě. Nakonec jsem to neudělala. Ráno se Tomáš vrátil. „Promiň. Snažím se. Ale mám strach. Prosím, vydrž to se mnou.“

A tak jsem vydržela. Další týdny, další měsíce. Máma mi psala dopisy, které jsem četla potají na záchodě. Jana mi posílala fotky synovce, kterého jsem nikdy neviděla. V práci jsem byla čím dál smutnější. Jednou mě šéfová zavolala do kanceláře. „Kláro, jsi skvělá recepční, ale poslední dobou jsi duchem nepřítomná. Co se děje?“ Rozplakala jsem se. „Já už nevím, co mám dělat…“

Jednoho dne jsem se rozhodla. Vzala jsem si volno, sbalila pár věcí a šla k Janě. Otevřela mi dveře a objala mě tak pevně, že jsem se rozbrečela. „Vítej doma, ségra.“ Máma ležela v posteli, byla slabá, ale usmála se na mě. „Kláro, holčičko moje…“

Tomáš mi volal, psal, prosil mě, ať se vrátím. „Bez tebe nemůžu žít.“ Ale já jsem poprvé po letech cítila, že dýchám. Že mám právo na svou rodinu, na svůj život. Dnes sedím u okna, dívám se na Prahu a přemýšlím: Může láska přežít, když nás nutí zradit sami sebe? Je správné obětovat všechno pro člověka, který nás miluje, ale zároveň nám bere svobodu? Co byste udělali vy na mém místě?