Můj muž mi dal ultimátum: Prodej byt po rodičích, nebo tě opustím

„Tak co, Zuzano, rozhodla ses už? Nebudu čekat věčně!“ Antek stál uprostřed kuchyně jeho rodičů, ruce v bok, oči plné netrpělivosti. V tu chvíli jsem měla chuť utéct, schovat se před tím tlakem, který na mě poslední měsíce vyvíjel. Ale nebylo kam. Tohle byl teď můj domov – nebo spíš jeho domov, kde jsem byla jen hostem.

Vzala jsem si ho před šesti lety. Antek byl už rozvedený, měl dvě děti, které jsem si zamilovala, i když nebyly moje. Pomáhala jsem mu s alimenty, s dárky na narozeniny, s domácími úkoly jeho dcery Klárky, když byla u nás. Nikdy jsem si nestěžovala, i když jsme často počítali každou korunu. Toužila jsem po vlastním dítěti, ale v sedmatřiceti mi lékaři řekli, že mám minimální šanci. Přesto jsem věřila, že když budeme držet spolu, zvládneme všechno.

Jenže poslední rok byl těžký. Peníze nám nestačily, nájem v Praze byl šílený a Antek přišel o práci. Jeho rodiče nám nabídli, ať se nastěhujeme k nim na vesnici, že jim pomůžeme s hospodářstvím a ušetříme. Nechtěla jsem, ale neměla jsem sílu odporovat. Byla jsem unavená, smutná, vyčerpaná.

A pak přišla ta rána. Můj táta zemřel. Najednou jsem měla v rukou klíče od bytu, kde jsem vyrůstala. Bylo to malé 2+1 v Brně, ale pro mě to byl svět. Vzpomínky na mámu, která mi tam vařila kakao, na tátu, jak mě učil jezdit na kole na dvoře. Bylo to jediné, co mi po nich zbylo.

„Můžeme se tam přestěhovat,“ navrhla jsem Antekovi, když jsem mu ukázala klíče. „Budeme mít vlastní místo, nemusíme být pořád pod dohledem tvé mámy.“

Zamračil se. „Já svoje rodiče neopustím. Potřebují mě. A ten byt… stejně je malý. Proč ho radši neprodáš? Peníze bychom dali do rekonstrukce tady. Uděláme z toho pořádný dům, pro všechny.“

Zamrazilo mě. „Ale to je byt mých rodičů. Je to jediné, co mi po nich zbylo.“

„A co? Chceš, abychom žili v tom starém paneláku? Tady můžeme mít zahradu, klid, všechno. Jen potřebujeme peníze na opravu. Jinak to tu spadne na hlavu.“

Od té chvíle začal Antek tlačit. Každý den. „Tak co? Už jsi volala realitce? Víš, kolik bys za to dostala? Podívej, jak to tu vypadá, potřebujeme novou střechu, koupelnu, okna…“

Jeho matka, paní Marie, mě začala přehlížet. Když jsem přišla do kuchyně, přestala mluvit. Když jsem chtěla pomoct s vařením, řekla, že to zvládne sama. Jeho otec, pan Josef, se na mě díval, jako bych byla vetřelec.

Jednou večer, když jsem seděla na lavičce za domem, přišel Antek. „Zuzano, už mě to nebaví. Buď prodáš ten byt, nebo si najdu někoho, kdo mi bude oporou. Nemůžu pořád žít v nejistotě. Chci, abys byla moje žena, ne cizí člověk.“

Rozbrečela jsem se. „A co já? Co moje rodina? Co moje vzpomínky? Proč mám všechno obětovat?“

„Protože já jsem tvoje rodina teď!“ zakřičel. „Moje děti, moji rodiče! Nebudu žít v bídě, když máme možnost to změnit!“

Celou noc jsem nespala. Převalovala jsem se v posteli, slyšela tikot hodin a v hlavě mi běžely tátovy věty: „Nikdy se nenech zlomit, Zuzanko. Nikdy.“

Druhý den jsem šla do bytu v Brně. Sedla jsem si na pohovku, pohladila starý koberec, otevřela okno a cítila vůni domova. Vzpomněla jsem si, jak jsme s tátou hráli karty, jak máma pekla bábovku. Slzy mi tekly po tváři.

Zazvonil telefon. Antek. „Tak co? Už jsi to rozmyslela?“

„Nevím,“ zašeptala jsem. „Nevím, jestli to dokážu.“

„Tak se rozhodni rychle. Já už čekat nebudu. Jestli mi nepomůžeš, nemá to cenu.“

Zavěsila jsem. Seděla jsem tam dlouho, dívala se na fotky rodičů a přemýšlela, jestli mám právo vzdát se jejich odkazu kvůli muži, který mě nutí volit mezi minulostí a přítomností.

Když jsem se vrátila na vesnici, Antek už na mě čekal. „Tak co?“

„Neprodám ten byt,“ řekla jsem tiše. „Je to jediné, co mi po rodičích zbylo. Nemůžu.“

Ztuhl. „Tak to mezi námi končí.“

Odešel. Jeho matka se na mě dívala s vítězným úsměvem, jeho otec jen pokrčil rameny. Zůstala jsem tam stát, sama, s pocitem, že jsem ztratila všechno. Ale zároveň jsem cítila, že jsem udělala správnou věc.

Teď sedím v tom bytě, kde jsem vyrůstala, a přemýšlím, jestli jsem byla sobecká, nebo statečná. Mám právo držet se minulosti, když mě to stojí budoucnost? Co byste udělali vy na mém místě?