Po rozvodu jsem zůstala bez domova – teď stavím vlastní, ale bojím se o nového partnera

„To snad není možné, Jitko! Ty si myslíš, že tohle je normální?“ křičel na mě Petr, když jsem se vrátila domů později z práce. Jeho hlas se rozléhal prázdným bytem, kde už dávno nebylo cítit teplo domova. Stála jsem ve dveřích, v ruce tašku s nákupem, a v očích mě pálily slzy. Věděla jsem, že tohle je konec. Konec našeho společného života, který jsme začali budovat už na střední škole. Tehdy jsme byli nerozlučná dvojka, všichni nám záviděli, jak nám to klape. Jenže roky plynuly, děti nepřišly, práce nás oba pohltila a místo lásky mezi námi zůstaly jen výčitky a ticho.

Rozvod byl rychlý, ale bolestivý. Petr měl lepší právníky, větší důvěru rodiny, a hlavně – dům byl napsaný na něj. Zůstala jsem bez střechy nad hlavou, s pár kufry a pocitem, že jsem selhala. Moje máma mi nabízela, ať se vrátím domů do Brna, ale já jsem věděla, že musím zůstat v Praze kvůli práci. První týdny jsem spala u kamarádky Lenky na gauči, pak jsem si pronajala malý byt v paneláku na Jižním Městě. Každý večer jsem se dívala z okna na světla města a přemýšlela, kde jsem udělala chybu. Proč jsem si nevšimla, že se Petr mění? Nebo jsem se změnila já?

Začala jsem chodit na terapii. Poprvé v životě jsem si dovolila mluvit o svých pocitech nahlas. Psycholožka mi řekla, že rozvod je jako smrt – člověk musí projít smutkem, vztekem, popřením, než se dostane k přijetí. Ale já jsem měla pocit, že se v tom smutku topím. Každý den jsem se snažila najít nějaký smysl, něco, čeho bych se mohla chytit. A pak jsem si vzpomněla na svůj dávný sen – mít vlastní dům, malý, útulný, kde budu moct začít znovu. Začala jsem hledat pozemky na okraji Prahy, projížděla inzeráty, volala realitkám. Všichni mi říkali, že jsem blázen. „Jitko, teď není vhodná doba na stavbu domu!“ smála se Lenka. „Vždyť nemáš ani pořádného chlapa, kdo ti s tím pomůže?“ Ale já jsem věděla, že to musím udělat sama. Pro sebe.

Stavba domu byla nekonečný kolotoč papírování, hádek s úředníky a neustálého řešení problémů. První firma mě podvedla, zmizeli s penězi na zálohu. Brečela jsem do telefonu, když mi to oznámili. „Paní Jitko, to se stává, musíte být silná,“ říkal mi stavební dozor, ale já jsem měla chuť všechno vzdát. Jenže pak jsem si vzpomněla na Petrová slova: „Ty nic nedokážeš sama.“ A to mě nakoplo. Sehnala jsem novou firmu, začala jezdit na stavbu každý den, kontrolovala každý šroubek. Byla jsem unavená, ale poprvé po letech jsem cítila, že žiju.

A právě v té době jsem potkala Michala. Seznámili jsme se na kurzu vaření, kam mě přihlásila Lenka, abych „přišla na jiné myšlenky“. Michal byl úplný opak Petra – klidný, pozorný, s jemným smyslem pro humor. Po kurzu mě pozval na kávu. Povídali jsme si celé hodiny, smáli se, a já jsem poprvé po dlouhé době zapomněla na všechny starosti. Michal mi začal pomáhat se stavbou, vozil mě na stavbu, radil s výběrem materiálů. Moje máma byla nadšená. „Jitko, to je konečně pořádný chlap!“ říkala mi do telefonu. Ale já jsem měla strach. Co když zase udělám stejnou chybu? Co když se znovu ztratím ve vztahu a zapomenu na sebe?

Jednoho večera jsme seděli s Michalem na rozestavěné terase, pili víno a dívali se na západ slunce. „Jitko, proč se pořád bojíš?“ zeptal se mě tiše. „Já… já nevím, Michale. Bojím se, že když tě pustím blíž, zase o všechno přijdu. Že ztratím sama sebe.“ Chvíli mlčel, pak mě vzal za ruku. „Já tě nechci vlastnit. Chci být s tebou, protože jsi silná a víš, co chceš. Ale musíš mi věřit. A hlavně – musíš věřit sama sobě.“

Ty slova mi zněla v hlavě ještě dlouho. Každý den jsem se ptala sama sebe, jestli jsem připravená začít znovu. Když jsem konečně dostala klíče od nového domu, stála jsem uprostřed prázdného obýváku a rozplakala se. Byla jsem na sebe pyšná, ale zároveň jsem cítila obrovský strach. Co když to zase pokazím? Co když přijdu o všechno, co jsem tak těžce vybudovala?

Moje rodina mi pořád radí, ať si dávám pozor. Táta říká: „Jitko, chlapi jsou všichni stejní, hlavně si nenech vzít dům!“ Máma mi radí, ať si s Michalem pořídím dítě, že to všechno vyřeší. Ale já vím, že tentokrát musím poslouchat hlavně sebe. S Michalem jsme se pohádali, když jsem mu řekla, že nechci, aby se hned nastěhoval. „Já ti nechci brát svobodu, Jitko, ale mám pocit, že mě pořád držíš od těla,“ řekl mi smutně. „Já jen potřebuju čas,“ odpověděla jsem. „Musím si být jistá, že tohle je opravdu moje rozhodnutí.“

Někdy mám pocit, že jsem na všechno sama. Kamarádky už mají rodiny, děti, řeší úplně jiné starosti. Já se pořád hledám. Ale když večer sedím na své nové terase, dívám se na hvězdy a slyším v dálce šum lesa, vím, že jsem udělala správně. Možná jsem přišla o domov, o manžela, o jistotu. Ale našla jsem sama sebe. A to je víc, než jsem kdy doufala.

Někdy se ptám sama sebe: Můžu ještě někomu věřit? Nebo je lepší být sama a chránit svoje srdce? Co byste udělali vy na mém místě?