Neohlášená návštěva v deset ráno: Co jsem objevila za zavřenými dveřmi mého syna

„Tomáši, otevři! To jsem já, máma!“ bušila jsem na dveře bytu, zatímco na chodbě paneláku v Nuslích bylo až nepřirozené ticho. Bylo přesně deset hodin ráno, venku se rozlévalo ospalé jarní slunce a já jsem měla v ruce tašku s čerstvými koláči z pekárny na rohu. Věděla jsem, že Tomáš s Lucií mají volno, a chtěla jsem je překvapit. Jenže dveře zůstávaly zavřené a za nimi bylo slyšet jen tlumené šramocení.

„Mami, co tu děláš?“ ozvalo se nakonec, když se dveře po dlouhých minutách konečně otevřely. Tomáš stál ve dveřích, rozcuchaný, v teplácích a s očima, které prozrazovaly, že nespal celou noc. Lucie nikde. V bytě byl zvláštní zápach, směs cigaretového kouře a něčeho, co jsem nedokázala identifikovat. „Přišla jsem vás navštívit, přinesla jsem koláče,“ usmála jsem se, ale v tu chvíli jsem už cítila, že něco není v pořádku.

Tomáš mě pustil dovnitř, ale byl nervózní, pořád se rozhlížel a jakoby mi bránil v pohybu dál do bytu. „Lucie je v ložnici, není jí dobře,“ zamumlal a rychle se snažil zamést rozházené oblečení z chodby. „Můžu za ní?“ zeptala jsem se a už jsem mířila ke dveřím ložnice. Tomáš mi zastoupil cestu. „Ne, mami, fakt jí není dobře, radši ji nech spát.“

V tu chvíli jsem ucítila, jak se mi v žaludku svírá uzel. Něco tu nesedělo. Tomáš nikdy nebyl takhle odtažitý, nikdy přede mnou nic netajil. „Tomáši, co se děje? Můžeš mi to říct. Jsem tvoje máma.“ Snažila jsem se mu podívat do očí, ale on uhnul pohledem.

Najednou se z ložnice ozvalo tlumené vzlykání. Bez rozmyslu jsem otevřela dveře. Lucie seděla na posteli, obličej v dlaních, ramena se jí třásla. Když mě uviděla, rychle si otřela slzy a snažila se usmát. „Dobrý den, paní Novotná,“ zašeptala. Všimla jsem si, že má na ruce modřinu a pod okem lehce nateklou kůži.

„Lucie, co se stalo?“ zeptala jsem se tiše, zatímco Tomáš stál za mnou a tvářil se, jako by chtěl zmizet. Lucie jen zavrtěla hlavou. „Nic, jen jsem včera zakopla o židli,“ odpověděla, ale její hlas zněl zlomeně.

V tu chvíli jsem pochopila, že tohle není obyčejný domácí nepořádek ani špatná noc. Něco se mezi nimi děje. „Tomáši, podívej se mi do očí a řekni mi pravdu. Co se tu děje?“

Tomáš se rozplakal. Nikdy jsem ho neviděla takhle zlomeného. „Já… já nevím, co mám dělat, mami. V práci mě vyhodili, už tři měsíce nemůžu najít novou, peníze docházejí, Lucie je na mě naštvaná, hádáme se… Včera jsem to nezvládl, křičel jsem na ni, ona se lekla a spadla…“

Lucie se rozplakala ještě víc. „To není pravda, Tomáši! Ty jsi mě odstrčil!“ vykřikla. V tu chvíli se mezi nimi rozhořel spor, který jsem nikdy nechtěla slyšet. „Já jsem to nechtěl, promiň, já už nevím, co mám dělat…“ Tomáš se zhroutil na zem a začal vzlykat.

Stála jsem tam, mezi svým synem a jeho ženou, a cítila jsem, jak se mi hroutí svět. Vždycky jsem si myslela, že máme šťastnou rodinu. Tomáš byl vždycky hodný kluk, Lucie milá a laskavá. Jak se tohle mohlo stát?

„Musíte si promluvit, musíte si pomoct,“ šeptala jsem, ale věděla jsem, že tohle je hlubší problém. „Tomáši, potřebuješ pomoc. Lucie, ty taky. Tohle nemůžete zvládnout sami.“

Lucie se na mě podívala s očima plnýma slz. „Já už nevím, co mám dělat. Bojím se ho, ale zároveň ho nechci opustit. Vím, že to není on, že je zoufalý, ale…“

Tomáš se zvedl ze země, oči zarudlé. „Já tě miluju, Lucie. Nechci ti ubližovat. Jenže když mám pocit, že všechno ztrácím, nevím, jak to zastavit.“

Sedli jsme si všichni tři do kuchyně. Koláče zůstaly netknuté. Povídali jsme si dlouho. O strachu, o ztrátě, o tom, jak je těžké přiznat si, že potřebujeme pomoc. Nabídla jsem jim, že jim pomůžu najít odborníka, že u nich zůstanu, dokud se situace nezlepší.

Ale v hlavě mi pořád zněla jediná otázka: Jak je možné, že jsem si ničeho nevšimla? Jak je možné, že jsem nepoznala, že můj syn je na dně, že jeho žena trpí?

Když jsem odcházela, Lucie mě objala. „Děkuju, že jste přišla. Možná jste nás dneska zachránila.“ Tomáš se na mě podíval s očima plnýma vděku i studu. „Promiň, mami. Nechtěl jsem, aby to takhle dopadlo.“

Doma jsem seděla u stolu a přemýšlela. Můžeme někdy opravdu znát ty, které milujeme? Nebo si jen malujeme obrázek, který chceme vidět? Co byste udělali vy na mém místě? Jak byste pomohli svým blízkým, kdyby se vám před očima začal rozpadat jejich svět?