Mezi láskou a výčitkami: Křehké pouto k mé dceři

„Proč nikdy nemůžeš být jako paní Novotná? Ta by Markétě nikdy neřekla, že nemá čas!“ Markéta na mě křičí přes kuchyňský stůl, ruce sevřené v pěst, oči plné slz i vzteku. Její hlas se mi zarývá do srdce jako nůž. Stojím tam, s utěrkou v ruce, a nevím, co říct. V hlavě mi běží tisíc myšlenek, ale žádná není dost dobrá.

„Markéto, já se snažím… Ale mám taky práci, starám se o babičku, a…“ začnu tiše, ale ona mě přeruší.

„To jsou pořád jen výmluvy! Když něco potřebuju, vždycky slyším jen ‚nemám čas‘. Ale když zavolám tchyni, ta přijede hned. Proč to u tebe nejde?“

V tu chvíli mám chuť utéct. Místo toho se opřu o linku a snažím se nebrečet. Vždyť jsem ji vychovala sama, když její otec odešel za jinou. Byly jsme na všechno dvě. Dělala jsem, co jsem mohla – někdy i víc. Ale teď mám pocit, že všechno bylo zbytečné.

Vzpomínám si na ty noci, kdy jsem seděla u její postýlky a hladila ji po vlasech, když měla horečku. Na to, jak jsem šetřila každou korunu, abych jí mohla koupit nové brusle nebo zaplatit školní výlet. Ale tyhle vzpomínky teď Markétu nezajímají. Vidí jen to, že nejsem tak ochotná a vstřícná jako její tchyně – paní Novotná, která je v důchodu a má čas na všechno.

Markéta má dvě malé děti a její muž často pracuje dlouho do noci. Chápu, že je unavená a potřebuje pomoct. Ale já mám taky svůj život – starám se o svou maminku, která už skoro nevidí, chodím do práce na poloviční úvazek a občas bych si ráda odpočinula. Jenže když to řeknu nahlas, připadám si jako špatná matka.

„Víš co? Už tě o nic prosit nebudu,“ řekne Markéta nakonec tišeji a odejde do ložnice. Slyším za sebou tiché zabouchnutí dveří a zůstanu stát sama v kuchyni. Dívám se na hrnek s čajem, který už dávno vystydl.

Ten večer nemůžu usnout. Přemýšlím nad tím, kde jsem udělala chybu. Proč mě moje vlastní dcera vidí jako někoho cizího? Proč jí nestačí moje láska? V hlavě mi zní její slova: „Paní Novotná by tohle nikdy neudělala.“

Druhý den ráno mi volá sestra Jana. „Aleno, co se děje? Markéta mi psala, že jsi na ni byla zlá.“

„Já… já už nevím, jak dál,“ přiznávám se jí do telefonu. „Snažím se jí pomoct, ale nikdy to není dost dobré.“

„Možná bys měla zkusit jí to říct,“ navrhne Jana opatrně.

Ale jak jí to mám říct? Že mě bolí její výčitky? Že mám pocit, že selhávám jako matka? Že bych si někdy přála být na jejím místě – mít někoho, kdo přijede kdykoliv?

Odpoledne jdu za maminkou. Sedíme spolu v obýváku a ona mi vypráví o svém dětství na vesnici u Jihlavy. „Víš, Alenko,“ řekne najednou vážně, „já jsem taky nebyla dokonalá máma. Ale vždycky jsem tě milovala.“

Zamyslím se nad tím. Možná je to právě to – láska nestačí. Možná je potřeba i čas, trpělivost a ochota naslouchat.

Další týden mě Markéta pozve na kávu. Sedíme spolu v kavárně na náměstí v Kolíně a chvíli mlčíme.

„Mami… promiň za ten minulý týden,“ začne nesměle.

„To nic… Já bych ti taky měla něco říct,“ odpovím a cítím, jak mi buší srdce.

„Já vím, že toho máš hodně,“ řekne Markéta tiše. „Jen… někdy mám pocit, že jsi mi vzdálená.“

„A já mám zase pocit, že už mě nepotřebuješ,“ přiznávám poprvé nahlas.

Díváme se na sebe a obě máme slzy v očích. Najednou chápu, že jsme obě zraněné – každá jinak.

„Můžeme to zkusit jinak?“ navrhnu opatrně. „Třeba si každý týden zavoláme nebo zajdeme spolu na procházku?“

Markéta přikývne a usměje se skrz slzy. „Chtěla bych to zkusit.“

Cestou domů přemýšlím nad tím, jak křehké jsou vztahy mezi matkou a dcerou. Stačí málo – jedno nepochopení, jedna výčitka – a všechno se může rozbít.

Večer sedím u okna a dívám se na světla města. Přemýšlím: Stačí opravdu láska k tomu, abychom si odpustily staré křivdy? Nebo je potřeba ještě něco víc? Co myslíte vy?