S kulkou v hlavě: Příběh Tomáše z Ostravy

„Mami, proč mě bolí hlava tak, že mám pocit, že mi exploduje lebka?“ zašeptal jsem, zatímco jsem seděl na pohovce v našem malém bytě na sídlišti v Ostravě-Porubě. Bylo to čtyři dny po tom, co jsme s kamarády vyrazili na tradiční ostravské slavnosti. Všude kolem nás byla hudba, smích a vůně klobás. Nikdy bych nečekal, že se tahle noc stane začátkem mého největšího boje.

Ten večer jsem ucítil prudkou bolest v hlavě. Myslel jsem si, že mě někdo trefil kamenem nebo lahví – v davu se to může stát. Kamarádka Jana mi otřela krev z vlasů a přivolala zdravotníka. „To nic nebude, jen malá ranka,“ řekl doktor, který měl službu u pódia. „Dej si led a zítra budeš v pohodě.“

Jenže nebyl jsem. První den jsem měl migrénu, druhý den jsem začal ztrácet cit v levé ruce. Třetí den jsem upustil hrnek s čajem, který mi podávala máma. „Tomáši, tohle není normální,“ řekla a její hlas zněl poprvé opravdu vystrašeně.

Čtvrtý den jsem se probudil a nemohl pohnout prsty na levé ruce. Máma mě okamžitě odvezla do nemocnice na Fifejdách. V čekárně jsem slyšel rozhovor dvou starších paní: „Víte, jak je to dneska nebezpečné? Člověk jde na slavnosti a může přijít o život.“

Na urgentním příjmu mě posadili na vozík a poslali na CT. Lékařka, mladá žena s tmavými vlasy, se na mě dívala s podivnou směsí soucitu a šoku. „Pane Novotný, našli jsme vám v hlavě kulku,“ řekla tiše.

„K-kulku?“ vydechl jsem. Máma zbledla a chytla mě za ruku tak pevně, až mě to zabolelo víc než rána v hlavě.

„Musíme vás okamžitě operovat,“ pokračovala lékařka. „Je to zázrak, že jste přežil a že jste byl čtyři dny při vědomí.“

Všechno se rozmazalo. Pamatuji si jen útržky – mámin pláč na chodbě, tátu, který přijel z práce a hádal se s doktory: „Jak je možné, že si toho nikdo nevšiml dřív? Proč ho neprohlédli pořádně hned na slavnostech?“

Operace trvala několik hodin. Když jsem se probudil na JIPce, byl jsem slabý jako nikdy předtím. Vedle postele seděla Jana a držela mě za ruku.

„Tomáši, měla jsem strach… Myslela jsem, že tě ztratím,“ šeptala.

„Kdo by to mohl udělat?“ zeptal jsem se tiše.

Jana pokrčila rameny: „Policie to vyšetřuje. Prý někdo střílel do davu… možná opilec, možná někdo naschvál.“

Dny v nemocnici byly nekonečné. Táta chodil po chodbách jako lev v kleci a máma se snažila být silná, ale večer ji slyším plakat za dveřmi pokoje. Bratr Petr mi nosil domácí koláče a snažil se mě rozesmát: „Hele, aspoň máš teď něco extra do životopisu.“

Ale já jsem měl strach. Strach, že už nikdy nebudu normální. Že už nikdy nebudu hrát fotbal s klukama nebo objímat Janu oběma rukama.

Jednou večer přišla policie. Dva muži v civilu si sedli ke mně na postel.

„Pane Novotný, potřebujeme vědět všechno o tom večeru. Vzpomínáte si na něco neobvyklého? Nějaký hluk? Výkřik?“

Zavřel jsem oči a snažil se vybavit si každý detail. Vzpomněl jsem si na hlasité prásknutí – tehdy jsem si myslel, že je to petarda. V Ostravě je to běžné.

„Byla tam spousta lidí… někdo mohl střílet z okna paneláku,“ řekl jsem nejistě.

Policista si dělal poznámky a druhý jen mlčky přikyvoval.

Po týdnu mě pustili domů. Levou ruku jsem měl slabou a musel jsem docházet na rehabilitace. Máma byla pořád nervózní – bála se mě pustit samotného ven.

Jednou večer jsme seděli u stolu a táta najednou vybuchl: „Tohle je šílené! Člověk nemůže jít ani na slavnosti bez toho, aby riskoval život! Kde je ta naše bezpečná Ostrava?“

Máma mu oponovala: „Tohle se může stát kdekoliv… Ale proč zrovna Tomáš? Proč naše rodina?“

Mlčel jsem. Cítil jsem vinu – jako bych za to mohl já.

Kamarádi mi psali zprávy: „Drž se!“, „Jsi borec!“, ale já měl pocit, že už nikdy nebudu ten starý Tomáš.

Jednou večer přišla Jana s dortem a svíčkami: „Dneska slavíš druhé narozeniny.“

Usmál jsem se poprvé od operace.

Ale i tak mě pronásledují otázky: Kdo byl ten střelec? Proč to udělal? A co když ho nikdy nenajdou?

Teď sedím u okna našeho bytu a dívám se na paneláky kolem. Všechno je stejné jako dřív – ale já už nikdy stejný nebudu.

Možná právě proto bych měl žít naplno každý den… Ale jak mám odpustit tomu člověku, který mi vzal kus života? A jak mám znovu věřit světu kolem sebe?

Co byste udělali vy na mém místě? Dá se vůbec něco takového odpustit?