Boháč v masce taxikáře a temné tajemství jeho ženy

„Pavle, ty už zase odcházíš tak brzy?“ ozvalo se za mnou, když jsem si v předsíni navlékal kabát. Hlas mé ženy Aleny byl tichý, ale v něm zněla zvláštní nervozita. Otočil jsem se a na okamžik se naše pohledy střetly. V jejích očích jsem zahlédl něco, co tam dřív nebývalo – stín strachu nebo snad viny?

„Mám dnes hodně práce,“ zalhal jsem a rychle se otočil zpět ke dveřím. Ve skutečnosti jsem měl v plánu něco úplně jiného. Už několik týdnů mě pronásledoval pocit, že se v našem manželství něco změnilo. Alena byla najednou uzavřená, často odcházela z domu bez vysvětlení a její telefon byl chráněný heslem, které mi nikdy neprozradila.

Ještě před rokem bych si nikdy nepomyslel, že budu sedět za volantem staré žluté škodovky s taxikářskou čepicí na hlavě a čekat na vlastní ženu před jejím oblíbeným fitkem na Vinohradech. Ale tady jsem byl – boháč, který si mohl dovolit cokoliv, teď schovaný za maskou obyčejného taxikáře. Moje ruce, zvyklé na podpisy milionových smluv, teď svíraly ošoupaný volant a srdce mi bušilo až v krku.

Déšť bubnoval na čelní sklo a já hypnotizoval vchod do budovy. Když se konečně objevila, měla na sobě kabát, který jsem jí koupil k výročí. Rozhlédla se kolem sebe a pak nastoupila do taxíku přede mnou. Rychle jsem nastartoval a vydal se za nimi.

Cestou jsem si v hlavě přehrával všechny naše společné roky. Jak jsme spolu začínali v malém bytě na Žižkově, jak jsme slavili první úspěchy mé firmy, jak jsme se radovali z narození dcery Klárky. Ale poslední měsíce byly jiné. Alena byla vzdálená, často podrážděná a já měl pocit, že mě trestá za něco, co jsem ani neudělal.

Taxík zastavil před nenápadným domem na Smíchově. Alena vystoupila a rychle zmizela ve dveřích. Zaparkoval jsem opodál a čekal. Po půl hodině vyšla ven s mužem, kterého jsem nikdy předtím neviděl. Oba se smáli a drželi za ruce. V tu chvíli mi srdce puklo.

Zůstal jsem sedět v autě jako paralyzovaný. V hlavě mi vířily myšlenky – je to její milenec? Proč mi to dělá? Co jsem udělal špatně? Vzpomněl jsem si na všechny ty večery, kdy tvrdila, že má pracovní schůzku nebo jde cvičit. Byla to všechno lež?

Když jsem se konečně vzpamatoval, rozhodl jsem se je sledovat dál. Nastoupili do tramvaje číslo 9 a já běžel za nimi jako nějaký zoufalec. Sledoval jsem je až do malé kavárny u Národního divadla. Seděli u okna, smáli se a Alena vypadala šťastněji než kdy jindy.

Po hodině odešli každý jinam. Alena zamířila domů a já se rozhodl ji konfrontovat. Doma jsem ji našel v kuchyni, jak připravuje večeři pro nás i Klárku.

„Aleno, musíme si promluvit,“ řekl jsem tiše.

Zvedla ke mně oči a já v nich viděl překvapení i strach.

„O čem?“ zeptala se opatrně.

„Kdo je ten muž, se kterým ses dneska setkala?“ vyhrkl jsem dřív, než jsem si to stačil rozmyslet.

Na chvíli zavládlo ticho. Pak Alena sklopila hlavu.

„Pavle… já ti to chtěla říct už dávno. To není žádný milenec. Je to můj bratr.“

Zůstal jsem stát s otevřenou pusou. „Bratr? Ty jsi mi nikdy neřekla, že máš bratra!“

Alena se rozplakala. „On byl adoptovaný do jiné rodiny ještě předtím, než jsme se poznali. Před pár měsíci mě našel přes sociální sítě. Nevěděla jsem, jak ti to říct… bála jsem se, že bys mě odsoudil nebo bys to nepochopil.“

Sedl jsem si ke stolu a hlavu složil do dlaní. Všechny ty týdny podezírání, žárlivosti a bolesti byly najednou k ničemu. Místo abych jí věřil a byl jí oporou, stal jsem se špehem ve vlastním domě.

Alena ke mně přišla a položila mi ruku na rameno. „Pavle, promiň mi to tajemství… Já jen chtěla nejdřív poznat svého bratra sama, zjistit, jestli je opravdu tím člověkem, za kterého se vydává.“

V tu chvíli vešla do kuchyně Klárka a podívala se na nás oběma velkýma očima: „Mami, tati… proč pláčete?“

Objal jsem Alenu i Klárku najednou a poprvé po dlouhé době jsem cítil úlevu i stud zároveň.

Ten večer jsme si dlouho povídali – o minulosti Aleniny rodiny, o jejím strachu i o mé žárlivosti. Uvědomil jsem si, jak snadno může člověk ztratit důvěru i v toho nejbližšího člověka jen kvůli vlastním démonům.

Dnes už vím, že bohatství ani úspěch nejsou zárukou štěstí nebo bezpečí rodiny. Důvěra je křehká jako sklo – stačí jeden špatný krok a všechno se může rozbít.

Možná bych měl být rád, že jsme si všechno vyříkali dřív, než bylo pozdě. Ale stejně si kladu otázku: Proč je tak těžké říkat pravdu těm, které milujeme nejvíc? A kolik z nás by mělo odvahu přiznat vlastní chyby dřív, než bude pozdě?