„Přijel jsem si sem odpočinout, ne makat na zahradě!“ – Léto, které změnilo naši rodinu

„Babi, fakt? Zase plevel? Já jsem přijel na prázdniny, ne makat na zahradě!“ Adamův hlas se rozléhal po celé zahradě a já cítila, jak mi srdce stahuje smutek i vztek. Stála jsem u záhonu s motyčkou v ruce a snažila se najít správná slova. „Adame, já tu žiju půl roku sama. Ta zahrada mě drží nad vodou. Pomůžeš mi aspoň dneska?“

Adam protočil oči a zabručel něco o tom, že jeho kamarádi mají prázdniny úplně jinak. V tu chvíli jsem si vzpomněla na svého muže Karla. Kdyby tu byl, určitě by Adama nějak rozesmál nebo by mu ukázal, jak se dá práce na zahradě proměnit v dobrodružství. Ale Karel tu není už čtyři roky a od té doby je všechno jinak.

Když mi Karel odešel, zůstala jsem v našem domku na kraji Litomyšle sama. Děti mají své životy v Praze a Brně, vnoučata vídám jen o víkendech nebo právě o prázdninách. Zahrada se stala mým světem – místem, kde můžu zapomenout na samotu i na bolest. Každý záhon, každý keř rybízu mi připomíná chvíle, kdy jsme tu byli všichni spolu.

Letos jsem se těšila na Adama. Je mu patnáct, už není malý kluk, ale pořád jsem doufala, že spolu najdeme společnou řeč. První dny byly fajn – hráli jsme karty, chodili na procházky do lesa. Ale jakmile jsem ho poprosila o pomoc na zahradě, všechno se změnilo.

„Tohle je fakt středověk,“ slyšela jsem ho brblat do mobilu, když psal kamarádům. „Babi chce, abych plel záhony a zaléval rajčata. To je fakt za trest.“

Snažila jsem se být trpělivá. Vysvětlovala jsem mu, že zahrada není jen práce, ale i radost – že když zasadíš semínko a pak sklízíš vlastní jahody, je to pocit k nezaplacení. Ale Adam jen krčil rameny a utíkal k počítači.

Jednoho večera jsme seděli u stolu a já sebrala odvahu zeptat se: „Adame, proč ti to tak vadí? Vždyť jsme si vždycky rozuměli.“

Zvedl oči od mobilu a chvíli mlčel. Pak řekl: „Já nevím… Prostě mě to nebaví. Chci být s kámošema, hrát hry… Tady je nuda.“

Zamrazilo mě. Najednou jsem si uvědomila, jak moc se změnil svět kolem mě – a jak moc se změnil i Adam. Dřív jsme spolu stavěli domečky z větví a sbírali šneky po dešti. Teď je pro něj všechno offline ztráta času.

Další den jsem ho nechala být. Šla jsem sama do zahrady a pustila se do práce. Po chvíli mě začaly bolet záda a musela jsem si sednout na lavičku. Dívala jsem se na rozkvetlé růže a v duchu si povídala s Karlem: „Kdybys tu byl, věděl bys, co dělat…“

Večer přišla dcera Jana na návštěvu. „Mami, Adama to tu nebaví,“ řekla mi hned mezi dveřmi. „Možná by bylo lepší ho pustit domů dřív.“

„A co já?“ vyhrkla jsem dřív, než jsem si to stihla rozmyslet. „Já tu mám být sama? Vždyť je to můj vnuk! Chci s ním být aspoň pár týdnů v roce.“

Jana si povzdechla: „Mami, on je prostě jiný než my byli v jeho věku. Dneska je všechno online…“

Celou noc jsem nemohla spát. Přemýšlela jsem o tom, kde jsme jako rodina udělali chybu. Proč už neumíme být spolu? Proč je pro Adama moje zahrada jenom práce a ne radost?

Další den jsem zkusila něco jiného. Místo motyčky jsem vzala starý foťák a nabídla Adamovi: „Co kdybychom nafotili zahradu? Uděláme album pro dědu.“

Chvíli váhal, ale nakonec kývl. Strávili jsme celé odpoledne focením květin, motýlů i starého jabloně, kterou Karel zasadil před třiceti lety. Adam dokonce navrhl, že uděláme krátké video pro zbytek rodiny.

Večer jsme si prohlíželi fotky a smáli se u těch nejpovedenějších záběrů. Poprvé za celé léto jsem cítila, že jsme zase trochu blíž.

Ale stejně mě pořád tíží otázka: Je chyba ve mně? Nebo už prostě dnešní děti neumí najít radost v obyčejných věcech? Možná bychom si měli navzájem víc naslouchat…

Co myslíte vy? Máme ještě šanci najít společnou řeč napříč generacemi? Nebo už jsou naše světy příliš vzdálené?