Moje tchyně mi roky ničila život – teď sama poznává, jaké to je

„Jano, ty jsi zase spálila ten štrúdl? To už je potřetí tento měsíc! Myslíš si, že takhle si Petra udržíš?“ slyšela jsem za zády hlas paní Novotné, sotva jsem vytáhla plech z trouby. Její pohled byl ledový, jako vždycky, když jsem udělala něco špatně. V tu chvíli jsem měla chuť utéct z bytu a už se nikdy nevrátit. Ale místo toho jsem jen polkla slzy a snažila se usmát.

Takhle to bylo celé roky. Od chvíle, kdy jsem se s Petrem dala dohromady, jeho matka mi dávala jasně najevo, že pro jejího syna nejsem dost dobrá. „Petr měl vždycky lepší vkus,“ říkávala před ostatními příbuznými na rodinných oslavách. „Jana je hodná holka, ale…“ A to „ale“ viselo ve vzduchu jako těžký mrak.

Petr mě miloval, ale nikdy se mi nezastal. „Víš, jaká máma je,“ omlouval ji. „Ona to nemyslí zle.“ Ale já věděla své. Každý můj neúspěch – rozvařená polévka, špatně vyžehlená košile, zapomenuté narozeniny jeho tety – byl pro ni důkazem mé neschopnosti.

Po narození naší dcery Aničky se situace ještě zhoršila. Paní Novotná mi radila úplně ve všem: „Nedávej jí tolik mléka, bude mít bolení bříška!“ nebo „Takto ji nikdy nenaučíš chodit na nočník!“ Každý můj krok byl pod drobnohledem. Někdy jsem měla pocit, že se dusím.

Jednoho večera jsem seděla v kuchyni a tiše plakala. Petr přišel a objal mě. „Jani, já vím, že to máma přehání. Ale je sama a má strach, že o nás přijde.“ V tu chvíli jsem ho nenáviděla za tu jeho slabost. Proč mě nikdy nebránil? Proč jsem musela být vždycky ta špatná já?

Roky plynuly a já se naučila přežívat. Dělala jsem vše pro to, aby byl Petr šťastný a Anička spokojená. Ale uvnitř mě něco umíralo. Přestala jsem věřit sama sobě. Přestala jsem mít ráda samu sebe.

A pak přišla změna. Petrův bratranec Lukáš si přivedl domů novou manželku – Moniku. Byla úplně jiná než já: sebevědomá, rázná, nenechala si nic líbit. Hned na první rodinné oslavě paní Novotná začala s obvyklými poznámkami: „Moniko, ty jsi to maso nějak přesolila…“ Monika se jen usmála: „To je možné, ale Lukášovi chutná.“ A dál si dělala po svém.

Paní Novotná byla v šoku. Poprvé v životě narazila na někoho, kdo se jí postavil. Zkoušela to dál: „Myslíš si, že v těch šatech vypadáš dobře?“ Monika jí odpověděla: „Ano, myslím. A Lukáš taky.“ Ostatní příbuzní se začali smát a já poprvé zažila pocit zadostiučinění.

Začala jsem si všímat, jak paní Novotná bledne a stahuje se do sebe. Najednou už nebyla tou neohroženou vládkyní rodiny. Často si stěžovala Petrovi: „Ta Monika je drzá! Jak si to může dovolit?“ Petr jen pokrčil rameny: „Možná bys jí měla dát pokoj.“

Jednoho dne mě paní Novotná zastavila na chodbě paneláku. Její hlas byl tichý a nejistý: „Jano… jak jsi to všechno vydržela?“ Poprvé jsem viděla v jejích očích slzy. Nevěděla jsem, co říct. Cítila jsem směs lítosti a zadostiučinění.

Večer jsem o tom přemýšlela dlouho do noci. Chtěla jsem jí odpustit? Měla bych jí pomoct? Nebo bych měla být škodolibá a nechat ji okusit vlastní medicínu?

Při další rodinné oslavě seděla paní Novotná tiše v koutě. Monika se smála s ostatními a já si uvědomila, že mám na výběr – buď zůstanu navždy obětí, nebo se postavím sama za sebe.

„Mami,“ řekla jsem tiše při odchodu, „vím, že to teď nemáš lehké. Ale možná je čas zamyslet se nad tím, jak ses chovala k ostatním.“

Doma jsem seděla u okna a dívala se na noční Prahu. V hlavě mi vířily myšlenky: Opravdu může člověk změnit svůj osud? A dokáže někdo jako paní Novotná pochopit bolest, kterou způsobil druhým?

Co byste udělali vy na mém místě? Má člověk odpouštět těm, kteří mu tolik ublížili?