Když se rodina změní v bojiště: Můj boj o domov a důstojnost

„Takže mi to podepíšeš, nebo ne?“ Tchyně stála v kuchyni, ruce zkřížené na prsou, pohled tvrdý jako žula. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi pod nohama propadá podlaha. Ještě před měsícem jsme spolu seděly u kávy a smály se nad starými fotkami z dovolené v Krkonoších. Teď stála proti mně jako protivník, ne jako rodina.

Všechno začalo, když nám s manželem Petrem přišla nabídka od jeho maminky – paní Jany. „Co kdybychom si vyměnili byty?“ navrhla jednoho večera, když jsme u ní byli na návštěvě na pražském sídlišti. „Vy byste měli větší byt, já bych měla klid a menší starosti.“ Znělo to rozumně. Náš dvoupokoják byl už těsný pro nás i naši dceru Aničku, zatímco její třípokojový byt byl pro ni samotnou zbytečně velký.

Jenže pak přišla podmínka. „Ale musela bys mi ten byt napsat na mě,“ řekla Jana a upřeně se na mě zadívala. „Ať je to všechno čisté.“

„Proč na vás? Proč ne na Petra?“ zeptala jsem se opatrně. Petr mlčel, díval se do stolu. „No, protože já jsem starší, mám zkušenosti s úřady a navíc…“ odmlčela se. „Chci mít jistotu, že všechno bude v pořádku.“

V tu chvíli jsem poprvé ucítila v žaludku ledovou kouli. Proč bych měla svůj byt přepsat na tchyni? Co když… co když nás pak vyhodí? Co když přijdu o všechno?

Začala jsem o tom mluvit s Petrem. „Myslíš, že je to v pořádku?“ ptala jsem se ho večer v posteli. „Víš, jaká je máma. Ona by nám nikdy neublížila,“ odpověděl unaveně a otočil se ke zdi. Ale já jsem nemohla spát.

Začaly hádky. Nejprve tiché, pak hlasité. „Nevěříš mojí mámě? To je přece rodina!“ křičel Petr jednoho večera, když Anička už spala. „A co když přijdu o střechu nad hlavou? Co když nás vyhodí? Co když…“ slzy mi tekly po tváři.

Tchyně začala tlačit víc. Volala mi do práce, psala zprávy: „Už jsi to rozmyslela? Potřebuju to vědět.“ Začala jsem být nervózní i v práci – kolegyně si všimly, že jsem roztržitá. Jednou mě dokonce vedoucí zavolala stranou: „Jano, děje se něco doma?“ Jen jsem zavrtěla hlavou.

Jednoho dne jsem přišla domů a našla Petra sedět u stolu s papíry. „Máma už to má připravené,“ řekl tiše a podal mi smlouvu. „Stačí podepsat.“

Vzala jsem papír do ruky a přečetla první větu: „Převod vlastnického práva…“ Srdce mi bušilo až v krku. „Neudělám to,“ zašeptala jsem. Petr zbledl. „Takže mi nevěříš?“

V tu chvíli se všechno zlomilo. Začali jsme spolu skoro nemluvit. Tchyně přestala zvát Aničku na návštěvy. Dokonce i sousedky na chodbě se na mě začaly dívat jinak – jako bych byla ta špatná.

Jednou večer jsem slyšela, jak Petr telefonuje s mámou: „Ona prostě nechce… já nevím, co s ní mám dělat.“ V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem úplně sama.

Začala jsem hledat pomoc – volala jsem právničce své kamarádky Aleny. „Nikdy nic nepodepisuj bez právníka,“ varovala mě hned na začátku. „A už vůbec ne převod bytu na tchyni! To je cesta do pekel.“

Ale tlak doma byl čím dál větší. Petr byl odtažitý, Anička se ptala, proč už nechodíme k babičce. Jednou večer přišla Jana osobně – bez pozvání, bez ohlášení. „Jano, já už toho mám dost! Celý život jsem dřela pro rodinu a teď mi nevěříš? Chceš mě snad vidět na ulici?“ křičela a slzy jí tekly po tváři.

„Já nechci nikoho vidět na ulici,“ odpověděla jsem tiše. „Ale taky nechci skončit bez domova.“

V tu chvíli se do toho vložil Petr: „Tak dost! Buď to podepíšeš, nebo… nebo nevím, jak budeme dál žít.“

Zůstala jsem stát uprostřed obýváku a měla pocit, že se mi celý svět rozpadá pod rukama.

Následující týdny byly peklo. Petr spal na gauči, Anička byla smutná a já chodila do práce jako tělo bez duše. Nakonec jsem se rozhodla – šla jsem za právničkou a nechala si vše vysvětlit do detailu.

„Pokud to podepíšete, nemáte žádnou jistotu,“ řekla mi naprosto jasně. „Můžou vás kdykoli vyhodit.“

Vrátila jsem se domů a řekla Petrovi: „Nepodepíšu to. Nechci přijít o střechu nad hlavou kvůli něčí nejistotě.“

Petr odešel k matce a několik dní jsme spolu nemluvili vůbec. Bylo to nejhorší období mého života – samota, strach, pocit zrady od těch nejbližších.

Nakonec jsme našli kompromis – výměna bytů proběhla přes notáře a každý z nás si ponechal svůj majetek na své jméno. Ale vztahy už nikdy nebyly stejné.

Dodnes si kladu otázku: Stojí rodina za to, abychom kvůli ní riskovali všechno? Kde je hranice mezi důvěrou a naivitou? Co byste udělali vy na mém místě?