Ve stínu sousedů: Jeden den, kdy se mi zhroutil svět

„Jano, prosím tě, co jsi to říkala?“ vyhrkla jsem, když jsem za sebou zabouchla dveře a opřela se o ně zády. Srdce mi bušilo až v krku, ruce se mi třásly. Sousedka Jana stála na chodbě a nervózně si pohrávala s klíči. „Promiň, Hanko, já vím, že je to hrozný… Ale viděla jsem Petra, jak včera odpoledne přivedl nějakou ženu do vašeho bytu. Myslela jsem, že jsi doma, ale pak jsem si všimla, že tvoje auto tu není.“

V tu chvíli se mi podlomila kolena. Petr? Můj Petr? Ten, se kterým jsem byla patnáct let, vychovala dvě děti a přežila všechny ty hádky o peníze, o tchyni, o dovolené? V hlavě mi běžely obrazy posledních týdnů: jeho pozdní příchody domů, unavené pohledy, vymlouvání na práci. Vždycky jsem mu věřila. A teď…

„Jano, jsi si jistá?“ šeptla jsem a doufala, že řekne, že se spletla. Ale ona jen sklopila oči. „Byla to nějaká mladá blondýna. Neznám ji. Omlouvám se, že ti to říkám, ale… kdybych byla na tvém místě, taky bych chtěla vědět.“

Zavřela jsem za ní dveře a sesunula se na zem. Děti byly ještě ve škole. Byla jsem sama v tichém bytě, kde všechno najednou působilo cize. Vzpomněla jsem si na naši svatbu v malém kostelíku u Berouna, na první společný byt v paneláku na Jižním Městě, na to, jak jsme spolu malovali dětský pokoj pro Aničku a později pro Tomáše. Všechno to teď bylo pryč? Stačilo jedno odpoledne?

Telefon mi vibroval v kapse. Petr. „Ahoj Hani, přijdu dneska později. Máme poradu.“ Jeho hlas byl klidný, jako by se nic nedělo. Chtěla jsem mu zakřičet do telefonu: „Kdo byla ta žena?“, ale místo toho jsem jen zamumlala: „Dobře.“

Celý večer jsem chodila po bytě jako tělo bez duše. Děti si hrály v pokojíčku a já přemýšlela, jestli jim mám lhát, až se zeptají, proč je táta pořád v práci. Když Petr přišel domů, tvářil se unaveně a hned zmizel v koupelně. Seděla jsem v kuchyni a čekala na něj jako soudce na obžalovaného.

„Petře,“ začala jsem tiše, když si naléval vodu do sklenice. „Můžeme si promluvit?“

Překvapeně se na mě podíval. „Teď? Jsem fakt unavenej…“

„Je to důležité.“

Posadil se naproti mně. Chvíli bylo ticho. Slyšela jsem tikání hodin a tlumený smích dětí z vedlejšího pokoje.

„Někdo mi řekl… že jsi včera přivedl domů nějakou ženu,“ řekla jsem přímo.

Petr zbledl. „Kdo ti to řekl?“

„To není důležité. Je to pravda?“

Chvíli mlčel a pak sklonil hlavu. „Hani… já… je to kolegyně z práce. Potřebovala si u mě něco vyzvednout.“

„A proč jsi mi to neřekl?“

„Nechtěl jsem tě zbytečně rozčilovat. Nic mezi námi není.“

Chtěla jsem mu věřit. Opravdu jsem chtěla. Ale v jeho očích bylo něco nového – strach? Lítost? Nebo jen únava?

Celou noc jsem nespala. Převalovala jsem se v posteli vedle něj a přemýšlela, jestli mám právo mu nevěřit jen kvůli jedné větě od sousedky. Ale co když má Jana pravdu? Co když už dávno nejsem pro Petra ta jediná?

Další dny byly jako zlý sen. Petr byl ještě uzavřenější než dřív, doma skoro nemluvil a večery trávil u počítače nebo s mobilem v ruce. Děti si začaly všímat napětí mezi námi.

Jednou večer přišla Anička za mnou do kuchyně: „Mami, proč je táta pořád smutnej?“

Objala jsem ji a snažila se nebrečet. „Má hodně práce, zlatíčko.“

Ale sama sobě jsem už nevěřila.

Začala jsem sledovat Petra – kontrolovala jeho zprávy, hledala stopy parfému na jeho košili, dokonce jsem jednou projela jeho kapsy. Nic konkrétního jsem nenašla, ale pocit zrady ve mně narůstal jako jed.

Jednoho dne přišla Jana znovu: „Hanko… nechci tě strašit, ale dneska tu ta blondýna byla zase.“

To už jsem nevydržela. Počkala jsem, až Petr přijde domů, a bez okolků na něj vyjela: „Lžeš mi! Kdo je ta žena? Proč ji vodíš k nám domů?“

Petr se rozčílil: „Ty mi nevěříš? Po všem tom, co jsme spolu prožili? Chceš mi dělat scény před dětmi?“

„Chci jen pravdu!“ křičela jsem.

Děti stály ve dveřích a plakaly.

Ten večer jsme spolu nemluvili. Petr spal na gauči v obýváku a já brečela do polštáře.

Dny plynuly jeden za druhým a naše manželství se rozpadalo před očima celé ulice. Sousedi šeptali na chodbě, děti byly čím dál smutnější a já nevěděla, co dál.

Jednou ráno mi Petr položil ruku na rameno: „Hani… promiň mi to všechno. Asi jsme oba unavení a ztracení.“

Nevím, jestli mu někdy dokážu odpustit – nebo jestli vůbec chci.

Možná je nejhorší právě ta nejistota: co je horší – žít ve lži kvůli dětem nebo riskovat všechno kvůli pravdě?

Co byste udělali vy na mém místě? Má smysl bojovat za vztah, když už důvěra jednou zmizí?