Mezi mnou a tchyní: Když si manžel vybral svou matku místo mě

„Tak už toho nech, Evo! Maminka mě potřebuje víc než ty!“ zasyčel Petr a práskl dveřmi ložnice. Seděla jsem na posteli, ruce se mi třásly a v očích mě pálily slzy. Věděla jsem, že tenhle okamžik jednou přijde, ale stejně mě to zasáhlo jako rána pěstí.

Všechno začalo před rokem, když paní Věra, Petrova maminka, upadla a zlomila si kyčel. Do té doby jsme žili docela obyčejný život v našem bytě na sídlišti v Brně. Já pracovala jako zdravotní sestra na poliklinice, Petr byl účetní. Měli jsme své rutiny, občas jsme se pohádali kvůli maličkostem, ale jinak jsme byli spokojení. Jenže pak přišel ten telefonát: „Evo, maminka spadla. Je v nemocnici.“

Od té chvíle se všechno změnilo. Petr začal jezdit za mámou každý den. Nejdřív jsem ho chápala – vždyť je to jeho jediná rodina, otec zemřel už dávno. Ale když se paní Věra vrátila z nemocnice domů, Petr rozhodl, že se k ní nastěhuje na pár týdnů, aby jí pomohl. „Je to jen dočasné,“ sliboval mi. „Až se uzdraví, vrátím se.“

Jenže týdny se změnily v měsíce. Každý večer jsem seděla sama v našem obýváku a čekala na jeho zprávu. Někdy přišla jen krátká SMS: „Dneska tu zůstávám přes noc.“ Jindy vůbec nic. Začala jsem žárlit na vlastní tchyni – připadala jsem si směšně, ale nemohla jsem si pomoct. Když jsem Petrovi řekla, že mi chybí, jen mávl rukou: „Maminka je stará a nemocná! Ty jsi mladá, zvládneš to.“

Jednou večer jsem sebrala odvahu a šla za nimi do bytu paní Věry. Otevřela mi ona sama – bledá, s hůlkou v ruce, ale v očích jí jiskřilo něco tvrdého. „A co ty tady?“ zeptala se místo pozdravu. „Přišla jsem za Petrem,“ odpověděla jsem nejistě. „On má teď jiné starosti,“ odsekla a pustila mě dovnitř.

Petr seděl u stolu a krájel zeleninu na polévku. Když mě uviděl, tvářil se překvapeně i provinile zároveň. „Evo, co tu děláš?“ zeptal se tiše. „Chci s tebou mluvit,“ řekla jsem a snažila se nebrečet před jeho matkou. „Nemůžeme si promluvit doma? U nás?“

Petr zavrtěl hlavou: „Teď nemůžu odejít.“

Ten večer jsem odcházela s pocitem naprosté bezmoci. Doma jsem brečela do polštáře a přemýšlela, jestli mám vůbec ještě nějaké místo v jeho životě.

Začala jsem být podrážděná i v práci. Kolegové si všimli, že nejsem ve své kůži. Jednou mě zastavila Jana na chodbě: „Evo, co se děje? Jsi bledá jako stěna.“ Chtěla jsem jí všechno říct, ale jen jsem zavrtěla hlavou.

Jednoho dne mi Petr zavolal: „Maminka potřebuje někoho na noc. Můžeš přijít?“ Bylo to poprvé za dlouhé měsíce, co mě o něco požádal. Souhlasila jsem – možná naivně doufajíc, že nás to zase sblíží.

Když jsem přišla do bytu paní Věry, čekalo mě překvapení. Tchyně ležela v posteli a stěžovala si na bolest nohy. Petr byl nervózní a unavený. Celou noc jsem u ní seděla a podávala jí čaj, měnila obklady a poslouchala její stesky na doktory i sousedy.

Ráno mi Petr poděkoval: „Jsi hodná, Evo.“ Ale v jeho očích nebyla láska – jen únava a vděčnost.

Dny plynuly a já se začala cítit jako cizinec ve vlastním manželství. Petr trávil většinu času u mámy, domů chodil jen pro čisté prádlo nebo když potřeboval něco vyřídit. Když jsem mu navrhla společný víkend nebo aspoň večeři ve dvou, odmítl: „Maminka by to nezvládla sama.“

Jednou večer jsem našla odvahu a řekla mu všechno nahlas: „Petře, mám pocit, že už pro tebe neexistuju. Jsem tvoje žena! Chci tě zpátky!“

Petr mlčel dlouho. Pak řekl: „Evo, já tě mám rád… Ale maminka je teď na prvním místě.“

V tu chvíli mi došlo, že už nejsem jeho prioritou – že mezi mnou a jeho matkou si vybral ji.

Začala jsem chodit na dlouhé procházky po Lužánkách a přemýšlela o svém životě. Mám zůstat a čekat? Nebo odejít a začít znovu? V práci mi nabídli možnost přesunu na jinou polikliniku – možná bych měla začít někde jinde.

Jednou večer mi zavolala Jana: „Evo, pojď s námi na víno.“ Poprvé po dlouhé době jsem souhlasila. Smály jsme se až do noci a já si uvědomila, jak moc mi chybí obyčejná radost.

Doma jsem pak seděla u okna a dívala se na světla města. Přemýšlela jsem: Je správné obětovat vlastní štěstí kvůli rodinným povinnostem? Nebo mám právo chtít víc?

Možná nejsem jediná žena v Česku, která někdy musela bojovat o místo ve vlastním manželství… Co byste udělali vy na mém místě? Má smysl čekat na někoho, kdo už si vybral jinou cestu?