Láska na sklonku života: Když mi bylo sedmdesát, pochopil jsem, co znamená být opravdu sám

„Tati, ty ses snad zbláznil!“ křičela na mě dcera Lenka, když jsem jí poprvé řekl o Jitce. Seděli jsme v kuchyni mého panelákového bytu v Brně, kde jsem po smrti své ženy Aleny zůstal sám. Bylo mi sedmdesát a poprvé v životě jsem měl pocit, že už mi nikdo nebude diktovat, jak mám žít. Jenže místo pochopení přišla bouře.

Jitku jsem poznal v knihovně. Byla o deset let mladší, rozvedená a měla v očích ten zvláštní klid, který mi tolik chyběl. Začali jsme spolu chodit na procházky do Lužánek, povídali si o knihách a o životě. Poprvé po letech jsem se smál. Ale doma mě čekala prázdnota a fotografie Aleny na stěně. Každý večer jsem si s ní povídal, jako by tu ještě byla. „Promiň mi to, Alenko,“ šeptal jsem do ticha.

Když jsem dětem oznámil, že mám někoho nového, přišla ledová sprcha. „Tati, vždyť maminka je sotva rok po smrti! Jak můžeš?“ vyčítal mi syn Petr. „A co když ti jde jen o peníze?“ přisadila si Lenka. Bolelo mě to. Vždyť jsem je celý život vychovával k tomu, aby byli otevření a laskaví. Najednou jsem byl v jejich očích zrádce.

Jitka to cítila. „Bohumile, nechci ti dělat problémy,“ řekla mi jednou večer na lavičce u Špilberku. „Možná bychom měli přestat.“ Chytil jsem ji za ruku: „Ne! Prosím tě, neodcházej. Já už nechci být sám.“ V očích se jí zaleskly slzy a já pochopil, že i ona má za sebou spoustu bolesti.

Začali jsme spolu trávit víc času. Jezdili jsme na výlety do Moravského krasu, vařili spolu bramboračku a smáli se nad starými českými filmy. Ale doma to bylo čím dál horší. Děti mě přestaly navštěvovat, dokonce ani vnoučata už nechtěla přijít na návštěvu. „Děda má novou paní,“ slyšel jsem jednou malou Aničku šeptat sestře.

Jednoho dne mi Petr zavolal: „Tati, potřebujeme si promluvit.“ Sešli jsme se v kavárně na náměstí Svobody. Seděl naproti mně, ruce zaťaté v pěst. „Proč nám to děláš? Proč jsi nemohl zůstat sám? Maminka by to nechtěla.“ Mlčel jsem dlouho. Pak jsem jen tiše řekl: „Petr, já už nevydržím být sám. Každý den je pro mě boj.“

V noci jsem nemohl spát. Přemýšlel jsem o tom, jestli mám právo být šťastný, když tím ubližuji svým dětem. Vzpomněl jsem si na Alenu – jak jsme spolu sedávali u televize, jak mi vždycky říkala: „Bohoušku, hlavně buď šťastný.“ Ale co když štěstí znamená ztratit rodinu?

Jednou večer přišla Jitka s nápadem: „Co kdybychom pozvali tvoje děti na večeři? Zkusíme jim ukázat, že jim nechci brát jejich tátu.“ Připravili jsme svíčkovou podle Alenina receptu a čekali. Lenka přišla sama, Petr poslal jen SMS: „Nemůžu přijít.“

Večeře byla trapná. Lenka mlčela a jen občas se zeptala na něco zdvořilého. Když odešla, Jitka se rozplakala: „Možná bych měla odejít.“ Objímal jsem ji a cítil se bezmocný.

Dny plynuly a já začal chápat, že štěstí není stav – je to mozaika okamžiků. Ráno s Jitkou u kávy, smích nad starými vzpomínkami, ticho večer před spaním. Ale také bolest z odloučení od dětí.

Jednoho dne mi přišel dopis od Lenky: „Tati, promiň mi to všechno. Asi jsme tě chtěli mít jen pro sebe. Maminku nám nikdo nenahradí, ale ty máš právo žít dál.“ Rozplakal jsem se jako malý kluk.

Dnes už vím, že láska ve stáří je těžká – možná těžší než kdy dřív. Ale stojí za to bojovat o každý okamžik štěstí. Děti pomalu začaly Jitku přijímat a já mám pocit, že Alena by mi odpustila.

Někdy večer sedím u okna a ptám se sám sebe: Má člověk právo hledat lásku i tehdy, když tím riskuje ztrátu rodiny? Nebo je lepší zůstat sám a žít jen ze vzpomínek? Co byste udělali vy?