Všechno jsem dala své sestře. Když jsem se zhroutila, ani si toho nevšimla. Můj příběh o bolesti a oběti, která zůstala bez povšimnutí.

„Proč jsi mi zase nepomohla s dětmi? Vždyť víš, že mám dneska noční!“ křičela na mě Markéta do telefonu, zatímco já seděla na podlaze koupelny a snažila se popadnout dech. Slzy mi stékaly po tvářích a v hlavě mi bušila jediná myšlenka: Už nemůžu. Už prostě nemůžu.

Markéta je moje mladší sestra. Od dětství jsme byly nerozlučné, aspoň jsem si to myslela. Když nám bylo osm a deset, držely jsme se za ruce na cestě do školy v Plzni, kde jsme vyrůstaly. Rodiče byli pořád v práci, takže jsem byla já ta, kdo Markétu chránil před šikanou, vařil jí polévky z pytlíku a utíral slzy, když dostala pětku z matiky. Vždycky jsem byla ta silnější, ta zodpovědná.

Jenže časem se z toho stala povinnost. Když Markéta otěhotněla v devatenácti, byla jsem to já, kdo jí pomáhal s malou Aničkou. Když si našla práci v nemocnici jako zdravotní sestra a střídala směny, byla jsem to já, kdo vyzvedával Aničku ze školky, vařil večeře a žehlil prádlo. A když jí manžel utekl za jinou, byla jsem to já, kdo ji držel nad vodou.

Nikdy jsem si nestěžovala. Aspoň ne nahlas. Všichni v rodině říkali: „Jsi úžasná sestra, Lucko.“ Jenže nikdo se mě nezeptal, jak mi je. Nikdo neviděl, že jsem kvůli Markétě odložila vlastní sny – o studiu na vysoké škole, o cestování, o vlastním životě.

A pak přišel ten den. Bylo pondělí ráno a já měla jít na důležitý pohovor do knihovny v centru Plzně. Byla to moje šance začít znovu – konečně dělat něco pro sebe. Jenže Markéta mi večer předtím zavolala: „Lucko, prosím tě, můžeš si vzít Aničku? Mám noční a nemám ji kam dát.“

Zaváhala jsem. Poprvé v životě jsem chtěla říct ne. „Markéto, mám zítra pohovor…“ začala jsem tiše.

„No tak snad si to můžeš nějak zařídit! Vždyť víš, jak to mám těžké!“ přerušila mě ostře.

A tak jsem zase ustoupila. Pohovor jsem odložila – a místo toho jsem ráno vedla Aničku do školy a pak šla domů uklízet Markétin byt. Když jsem večer přišla domů, byla jsem vyčerpaná. A Markéta? Ani nepoděkovala. Jen mi poslala SMS: „Zítra zas?“

Ten večer jsem seděla ve sprše a poprvé v životě mě napadlo: Co kdybych prostě zmizela? Co kdybych tu nebyla? Kdo by si toho všiml?

Další dny byly jako v mlze. Přestala jsem odpovídat na Markétiny zprávy. Nezvedala jsem telefon. Po týdnu mi přišla zpráva od mámy: „Co se děje? Markéta říká, že jsi na ni naštvaná.“

Naštvaná? Ne, byla jsem zlomená.

Jednoho večera zazvonil zvonek. Otevřela jsem dveře a stála tam Markéta s Aničkou za ruku.

„Lucko, co blbneš? Proč mi nebereš telefon?“ vyjela na mě hned ve dveřích.

„Protože už nemůžu,“ vydechla jsem tiše.

„Co tím myslíš?“

„Myslím tím… že už nemůžu být pořád jen tvoje opora. Že mám taky svůj život! Že mě bolí, když si toho nikdo nevšímá!“

Markéta se zarazila. Poprvé v životě vypadala zmateně.

„Ale vždyť jsi vždycky chtěla pomáhat…“

„Nechtěla! Musela! Nikdy ses mě nezeptala, jestli to zvládám! Nikdy ses nezeptala, co chci já!“

V tu chvíli se rozplakala i Anička. Objala mě kolem pasu a šeptala: „Teto Lucko, neplač…“

Markéta stála v předsíni a poprvé nevěděla, co říct.

Ten večer odešla bez slova. A já seděla na gauči a poprvé po letech cítila úlevu – i když mě srdce bolelo jako nikdy předtím.

Další týdny byly těžké. Máma mi volala a vyčítala mi: „Jsi přece rodina! Rodina si má pomáhat!“ Ale já už věděla, že musím myslet i na sebe.

Začala jsem chodit k psycholožce. Pomalu jsem se učila říkat ne. Učila jsem se mít ráda sama sebe – i když to bolelo.

Markéta mi dlouho nevolala. Až jednou přišla SMS: „Promiň… Asi jsem tě brala jako samozřejmost.“

Odpověděla jsem: „Potřebuju čas.“

Dnes už vím, že oběť bez uznání bolí nejvíc. Že když dáváte všechno a nedostáváte nic zpátky, jednoho dne se zlomíte.

A tak se ptám: Kolik toho ještě musíme obětovat pro druhé, než si všimnou, že jsme taky jen lidi? Má cenu dávat všechno někomu, kdo vás ani nevidí?