Pod postelí: Tajemství, které mě změnilo

„To není možné… To prostě není možné!“ šeptal jsem si do tmy, zatímco jsem ležel zkroucený pod naší starou postelí. Srdce mi bušilo tak hlasitě, že jsem měl pocit, že mě prozradí. Venku už začínalo svítat a já slyšel, jak moje žena Eva v kuchyni připravuje snídani. Měla za to, že jsem odešel do práce jako každý den. Jenže tentokrát jsem zůstal doma, schovaný jako zbabělec, protože jsem měl podezření. Podezření, které mě už týdny nenechávalo spát.

„Proč jsi tak nervózní?“ ptala se mě včera večer Eva, když jsem se snažil vyhnout jejímu pohledu. „Nic mi není,“ zalhal jsem. Ale pravda byla jiná. Už několik týdnů jsem slýchal podivné zvuky z našeho bytu během dne, když bych tam měl být jen já nebo ona. A pak ty stížnosti od sousedky paní Novotné: „Pane Dvořáku, přes den je u vás takový hluk! Slyšela jsem křik.“ Vždycky jsem jí odpověděl, že to není možné – nikdo přece doma nebývá.

Ale dnes ráno jsem předstíral, že odcházím do práce. Oblekl jsem si sako, popadl aktovku a zabouchl dveře. Pak jsem se tiše vrátil a zalezl pod postel v ložnici. Ležel jsem tam několik hodin, ztuhlý strachem a napětím. Slyšel jsem Evu telefonovat s někým – její hlas byl tichý a naléhavý. Pak se ozval zvonek u dveří.

„Ahoj, pojď dál,“ zašeptala Eva. Slyšel jsem kroky – mužské kroky. Srdce mi poskočilo až do krku. „Musíme být opatrní,“ řekl ten hlas. Poznal jsem ho – byl to můj nejlepší kamarád Petr! V tu chvíli se mi chtělo křičet, ale zůstal jsem nehybný jako socha.

„Myslíš, že něco tuší?“ zeptal se Petr.

„Nevím… Je poslední dobou divný,“ odpověděla Eva.

Zatmělo se mi před očima. Všechno dávalo smysl – ty pohledy mezi nimi, tiché rozhovory, její časté výmluvy. Ležel jsem tam a poslouchal jejich rozhovor o mně – o tom, jak je náš vztah prázdný a jak Eva potřebuje někoho jiného. Slzy mi tekly po tváři a musel jsem si zacpat pusu, abych nevydal ani hlásku.

Když Petr odešel, Eva si sedla na postel přímo nade mnou a rozplakala se. Nikdy jsem ji neslyšel plakat takhle upřímně. „Co mám dělat?“ šeptala sama sobě. „Miluju ho… ale jinak.“

Zůstal jsem pod postelí ještě hodinu, než odešla do práce. Když jsem konečně vylezl, třásly se mi ruce i nohy. Procházel jsem bytem jako cizinec ve vlastním domově. Všechno bylo stejné – ale zároveň úplně jiné.

Odpoledne jsem se snažil chovat normálně. Když Eva přišla domů, usmála se na mě a zeptala se: „Jaký jsi měl den?“ Chtěl jsem na ni zakřičet, ale místo toho jsem jen zamumlal: „Jako každý jiný.“

Večer přišla sousedka paní Novotná a hned mezi dveřmi spustila: „Pane Dvořáku, dneska byl zase u vás hluk! Slyšela jsem někoho křičet.“

„To není možné,“ odpověděl jsem jí unaveně. „Nikdo doma nebyl.“

„Ale já to slyšela!“ trvala na svém.

Zavřel jsem za ní dveře a opřel se o ně zády. Cítil jsem se jako v pasti. Komu mám věřit? Sobě? Evě? Petrovi? Nebo sousedce?

Další dny byly jako zlý sen. Eva byla ke mně milá, dokonce víc než obvykle. Petr mi volal a zval mě na pivo – odmítl jsem s výmluvou na práci. Každý večer jsem ležel vedle Evy v posteli a přemýšlel, jestli to všechno nebyl jen zlý sen.

Jednou večer jsme seděli u televize a Eva najednou řekla: „Měli bychom si promluvit.“

„O čem?“ zeptal jsem se opatrně.

„O nás… O tom, jak spolu žijeme.“

Chtěl jsem jí říct všechno – že vím o ní a Petrovi, že vím o jejich tajemstvích. Ale místo toho jsem jen mlčel.

„Máš mě ještě rád?“ zeptala se tiše.

„Mám… Ale nevím jak dál,“ přiznal jsem poprvé nahlas.

Eva začala plakat. „Já už nevím, co dělat… Nechci ti ubližovat.“

V tu chvíli mi došlo, že nejsem jediný, kdo trpí. I ona byla nešťastná – možná stejně jako já.

Další den ráno jsme spolu seděli u snídaně a mlčeli. Najednou zazvonil telefon – byl to Petr.

„Musíme si promluvit,“ řekl mi do sluchátka.

Sešli jsme se v hospodě U Tří lvů na Žižkově. Seděli jsme naproti sobě a dlouho mlčeli.

„Vím to,“ řekl jsem nakonec.

Petr zbledl. „Co víš?“

„Vím o tobě a Evě.“

Petr sklopil oči. „Promiň… Nechtěl jsem ti ublížit.“

„Ale stalo se to,“ odpověděl jsem tvrdě.

Seděli jsme tam dlouho a mlčeli. Nakonec Petr odešel a já zůstal sám u stolu.

Když jsem se vracel domů, potkal jsem paní Novotnou na chodbě.

„Pane Dvořáku… Všechno bude zase dobré,“ řekla mi tiše.

Doma mě čekala Eva s červenýma očima od pláče.

„Musíme si promluvit,“ řekla.

Sedli jsme si naproti sobě ke kuchyňskému stolu.

„Chci být upřímná,“ začala Eva. „S Petrem to skončilo. Uvědomila jsem si, že nechci přijít o tebe.“

Nevěděl jsem, jestli jí mám věřit. Ale viděl jsem v jejích očích strach i naději.

„Nevím, jestli ti ještě dokážu věřit,“ přiznal jsem.

„Já vím… Ale chci to zkusit napravit.“

Seděli jsme tam dlouho do noci a mluvili o všem – o našich snech i zklamáních, o tom, co nás k sobě kdysi přitáhlo i co nás rozdělilo.

Dnes už je to několik měsíců od té doby. S Evou jsme začali chodit na párovou terapii na Vinohradech. Není to jednoduché – každý den bojujeme s nedůvěrou i bolestí z minulosti. Ale snažíme se.

Někdy si říkám: Udělal bych něco jinak? Měl jsem radši odejít nebo bojovat? Co byste udělali vy na mém místě?