„Mám jen jedno vnouče!“: Příběh o tom, jak tchyně odmítla přijmout mého syna z prvního manželství

„Tohle není moje vnouče! Mám jen jedno vnouče, a to je Tomášek!“ zasyčela paní Nováková, když jsem jí podávala ruku svého syna Matěje. V tu chvíli mi srdce spadlo až do žaludku. Stáli jsme v předsíni jejího bytu na Jižním Městě, kde voněla káva a v troubě se pekl štrúdl, ale atmosféra byla ledová. Matěj, můj desetiletý syn z prvního manželství, se ke mně přitiskl a já cítila, jak se mu třesou prsty.

„Mami, proč mě nemá ráda?“ zašeptal mi do ucha, když jsme si zouvali boty. Snažila jsem se usmát, ale v očích mě pálily slzy. „To nic, broučku. Někteří lidé potřebují víc času,“ zalhala jsem mu. Ale sama jsem věděla, že čas tuhle ránu nezahojí.

Když jsem si před šesti lety brala Petra, věřila jsem, že začínám nový život. Petr byl laskavý, trpělivý a Matěje si oblíbil hned od začátku. Jeho matka, paní Nováková, však nikdy neskrývala svou nelibost. „Eva je rozvedená, má dítě… To není pro tebe,“ říkávala Petrovi do telefonu, když si myslela, že ji neslyším. Petr ji vždycky okřikl: „Mami, Matěj je taky moje rodina.“ Ale ona jen mávla rukou.

První roky jsem doufala, že si zvykne. Snažila jsem se být milá, nosila jsem jí domácí koláče, pomáhala s nákupy, zvala ji na oslavy. Ale ona vždycky přišla jen kvůli Tomáškovi – našemu společnému synovi s Petrem. Tomášek byl její „jediné vnouče“. Matěje přehlížela jako vzduch.

Jednou na Vánoce jsem to už nevydržela. Seděli jsme u stolu, všichni rozbalovali dárky. Tomášek dostal stavebnici a nový svetr. Matěj seděl tiše vedle něj a rozbalil balíček – ponožky a čokoládu. Paní Nováková se na něj ani nepodívala. „Tomášku, pojď mi ukázat tu stavebnici,“ volala ho k sobě a Matěj zůstal sám.

Po večeři jsem šla za Petrem do ložnice. „Tohle už nemůžu dál,“ šeptala jsem mu. „Matěj to cítí. Bolí ho to.“ Petr mě objal: „Já vím. Ale máma je tvrdohlavá. Zkusíme to ještě.“

Ale nic se nezměnilo. Naopak – čím byl Matěj starší, tím víc ho paní Nováková odstrkovala. Když měl narozeniny, nikdy mu nezavolala ani neposlala pohlednici. Když jsme byli všichni spolu na chalupě v Orlických horách, Matěje posílala pro vodu nebo ho nechala uklízet nádobí, zatímco Tomášek mohl běhat venku.

Jednou jsem slyšela Matěje brečet v noci do polštáře: „Proč mě nemá ráda? Co jsem jí udělal?“ Sedla jsem si k němu na postel a hladila ho po vlasech: „Ty jsi úžasný kluk. Někteří lidé mají v srdci málo místa pro lásku.“

Začala jsem paní Novákové vyhýbat. Přestala jsem ji zvát na oslavy a rodinné akce. Petr to chápal, ale bylo mu to líto. „Je to moje máma,“ říkal smutně. „Ale ty jsi moje rodina.“

Jednoho dne přišel Matěj ze školy uplakaný. „Mami, Tomášek říkal ve škole kamarádům, že babička má jen jeho ráda a já nejsem její vnouče.“ V tu chvíli mi prasklo srdce definitivně.

Večer jsem si sedla s Petrem ke stolu. „Musíme si promluvit,“ řekla jsem rozhodně. „Takhle to dál nejde. Buď budeme rodina všichni, nebo nebudeme vůbec.“ Petr mlčel dlouho. Pak řekl: „Zkusím s mámou promluvit ještě jednou.“

Druhý den šel za ní sám. Vrátil se bledý a roztřesený. „Řekla mi, že Matěj nikdy nebude její vnouče. Že krev není voda.“

V tu chvíli jsem věděla, že musím chránit svého syna za každou cenu – i kdybych měla přijít o část rodiny.

Od té doby jsme paní Novákovou vídali jen zřídka. Tomášek za ní občas jezdil s Petrem sám – já i Matěj jsme zůstávali doma. Bylo mi to líto kvůli Petrovi i Tomáškovi, ale věděla jsem, že Matěje už nikdy nevystavím takovému ponížení.

Někdy večer přemýšlím: Udělala jsem dobře? Měla jsem bojovat víc? Nebo je lepší chránit své dítě před lidmi, kteří ho nikdy nepřijmou? Co byste udělali vy na mém místě?