Srdce matky: Když láska překoná strach
„Ivano, musíš si to rozmyslet! Tohle není jen o tobě, ale i o nás všech!“ křičela na mě máma, zatímco jsem seděla na posteli v nemocničním pokoji a tiskla v ruce ultrazvukovou fotku. Slzy mi stékaly po tvářích a v hlavě mi zněla slova doktorky Novotné: „Vaše tělo je slabé. Těhotenství s trojčaty je extrémně rizikové. Můžete přijít o život.“
Nikdy jsem si nemyslela, že budu muset volit mezi sebou a svými dětmi. S manželem Petrem jsme se snažili o miminko roky. Když mi oznámili, že čekám trojčata, byla jsem v šoku, ale zároveň jsem cítila obrovskou radost. Jenže ta radost rychle vystřídal strach – nejen můj, ale i celé rodiny.
„Ivano, prosím tě, poslouchej doktory! Máš ještě malou Aničku doma. Co když… co když tě ztratíme?“ šeptal Petr jedné noci, když jsme leželi vedle sebe a já cítila jeho slzy na svém rameni. Věděla jsem, že má pravdu. Ale jak mám vybrat? Jak mám rozhodnout, které dítě si zaslouží žít?
Moje máma byla neústupná. „Za mých časů by tohle nikdo neriskoval! Dítě je dar, ale ty už jedno máš! Mysli na Aničku!“ Její slova mě bodala do srdce. Vždycky jsem byla ta poslušná dcera, která nikdy neodporovala. Ale teď… teď jsem cítila, že musím bojovat.
Každý den v nemocnici byl jako věčnost. Sestřičky mě chodily kontrolovat každé dvě hodiny, měřily tlak, sledovaly monitory. Každý pohyb v břiše byl pro mě malým zázrakem i připomínkou toho, co všechno můžu ztratit. Jednou večer přišla doktorka Novotná a sedla si ke mně na postel.
„Ivano, chápu vás jako ženu i jako matku. Ale musíte vědět, že pokud se rozhodnete pokračovat, může to skončit špatně pro vás i pro děti. Máte podporu manžela?“
Povzdechla jsem si. „Petr se bojí. Ale říká, že rozhodnutí je na mně.“
„A vy? Co cítíte?“
Dlouho jsem mlčela. „Cítím… že je musím ochránit. I kdyby to znamenalo…“
Nedopověděla jsem. Slzy mi znovu začaly téct.
Dny plynuly a já byla čím dál slabší. Každý den přicházely nové komplikace – vysoký tlak, bolesti hlavy, otoky nohou. Petr chodil za mnou s Aničkou za ruku a snažil se tvářit statečně. Jednou přinesl její obrázek – tři malé postavičky držící se za ruce.
„To jsou tvoji sourozenci,“ řekla Anička a pohladila mě po břiše. V tu chvíli jsem věděla, že nemůžu couvnout.
Rodina se mezitím hádala čím dál víc. Táta mlčel a jen se díval do země, když máma křičela na Petra, že mě měl přesvědčit k potratu jednoho z plodů. „Tohle není normální! Vždyť to může zabít všechny!“
Jednou večer jsem slyšela jejich hádku za dveřmi nemocničního pokoje:
„A co když ji ztratíme? Co pak?“
„Ale co když to zvládne? Co když budou všichni v pořádku?“
„To je naivní! Vždyť už teď sotva chodí!“
Zavřela jsem oči a přála si být kdekoliv jinde. Ale zároveň jsem cítila sílu – sílu mateřské lásky, která mě držela nad vodou.
Porod přišel dřív, než kdokoliv čekal. Bylo to v noci, venku zuřila bouřka a já měla pocit, že se celý svět hroutí. Lékaři běhali kolem mě, světla blikala a já slyšela jen svůj vlastní dech a tlukot srdce.
„Ivano, musíme na sál! Teď hned!“
Všechno bylo rozmazané – bolest, strach, Petrův hlas někde v dálce: „Drž se! Miluju tě!“
Pak ticho.
Probudila jsem se na JIPce. První co jsem viděla, byl Petr s uplakanýma očima a úsměvem na rtech.
„Zvládla jsi to… všichni jsou v pořádku.“
Slzy štěstí i úlevy mi tekly po tváři. Trojčata byla malá, slabá, ale živá. Já přežila – sice s následky, ale přežila.
Máma přišla až druhý den. Sedla si ke mně a dlouho mlčela.
„Promiň… bála jsem se o tebe víc než o cokoliv jiného.“
Chytila mě za ruku a poprvé v životě jsme plakaly spolu.
Dnes jsou z mých trojčat zdravé děti a já každý den děkuji za to rozhodnutí bojovat. Rodina se změnila – pochopili jsme, že láska někdy znamená riskovat všechno.
Někdy si ale večer lehnu do postele a ptám se sama sebe: Udělala bych to znovu? Měla jsem právo takhle riskovat? Co byste udělali vy na mém místě?