Když se slzy mění v sílu: Moje cesta za respektem při porodu

„To snad nemyslíš vážně, Lucie! Proč pořád tak křičíš? Vždyť to zvládají všechny ženy!“ slyšela jsem Petra, svého manžela, jak na mě zvýšil hlas. Ležela jsem na porodním sále v Motole, pot z čela mi stékal do očí a bolest mi trhala tělo na kusy. V tu chvíli jsem potřebovala obejmout, slyšet slova útěchy, ale místo toho jsem dostala jen výčitky.

„Petře, prosím…“ zašeptala jsem mezi kontrakcemi, ale on jen protočil oči a sedl si zpět na židli. Sestřička se na mě soucitně podívala a pohladila mě po ruce. „Nebojte, Lucie, zvládnete to. Dýchejte se mnou.“

Vždycky jsem si myslela, že porod bude chvíle, kdy budeme s Petrem jeden tým. Že mě podrží, že bude stát při mně. Ale realita byla jiná. Místo podpory jsem cítila jen stud a osamění. Když jsem mezi bolestmi zahlédla jeho výraz – podrážděný, znuděný – něco ve mně prasklo.

Po porodu mi položili malého Honzíka na hruď. Slzy mi tekly po tvářích, ale nebyly to jen slzy štěstí. Byla v nich i hořkost. Petr stál opodál a místo dojetí se díval na mobil. „Tak už to máš za sebou,“ řekl suše. Chtěla jsem křičet, chtěla jsem mu říct, jak moc mě zklamal, ale neměla jsem sílu.

První dny doma byly těžké. Honzík plakal, já byla vyčerpaná a Petr… ten byl pořád stejný. „Proč jsi tak unavená? Vždyť jsi celý den doma,“ říkal mi často. Když jsem ho poprosila o pomoc, jen mávl rukou: „Já chodím do práce, Lucie.“

Jednou v noci, když Honzík zase plakal a já už nemohla dál, jsem se rozbrečela nahlas. Petr se probudil a podrážděně zavrčel: „Můžeš být trochu tišší? Zítra musím vstávat.“ V tu chvíli jsem pochopila, že na něj nemůžu spoléhat.

Začala jsem volat mamince. „Mami, já už nevím, co mám dělat,“ vzlykala jsem do telefonu. Maminka přijela hned druhý den. Přinesla mi polévku a objala mě tak pevně, až jsem měla pocit, že se konečně můžu nadechnout.

„Lucinko, nejsi v tom sama,“ šeptala mi do vlasů. „A jestli tě Petr nepodporuje, musíš najít sílu v sobě.“

Začala jsem chodit s kočárkem ven. Potkávala jsem jiné maminky v parku na Letné. Povídaly jsme si o dětech, o manželech, o tom, jak je těžké být matkou v dnešní době. Jedna z nich, Jana, mi řekla: „Víš, Lucie, já si taky prošla peklem. Ale pak jsem si řekla dost. Začala jsem mluvit nahlas o tom, co potřebuju.“

Ta slova ve mně rezonovala celé dny. Když Petr přišel domů a začal si stěžovat na nepořádek v kuchyni, poprvé jsem mu odpověděla: „Petře, potřebuju tvoji pomoc. Nejsem robot.“ Zarazil se a chvíli mlčel.

Začali jsme se hádat častěji. On tvrdil, že přeháním, že je to moje povinnost starat se o dítě i domácnost. Já mu vysvětlovala, že mateřství není dovolená a že potřebuju jeho podporu.

Jednou večer přišla moje sestra Eva na návštěvu. Seděly jsme u čaje a já jí vyprávěla všechno od začátku. Eva mě objala a řekla: „Musíš si stát za svým. Nenech se zlomit.“

Začala jsem psát blog o svých zkušenostech s porodem a mateřstvím. Ozývaly se mi jiné ženy – některé psaly o podobných zážitcích s manžely nebo zdravotníky. Najednou jsem nebyla sama.

Jednoho dne mi přišel e-mail od čtenářky: „Díky vám jsem si uvědomila, že mám právo žádat respekt při porodu i doma.“ Ta slova mi dala sílu pokračovat.

Petr se změnil jen málo. Ale já už nejsem ta zlomená žena z porodního sálu. Naučila jsem se říkat ne a žádat respekt – nejen od něj, ale i od ostatních.

Dnes už vím, že moje slzy nebyly slabostí – byly začátkem mé síly.

A tak se ptám vás ostatních: Proč je pro některé muže tak těžké být oporou ve chvílích, kdy je to nejvíc potřeba? A kde jste našly sílu vy?