Hranice srdce: Příběh jedné matky z Prahy

„Mami, už zase mi volali z banky. Prosím tě, můžeš mi to ještě jednou zaplatit? Slibuju, že to je naposledy.“

Sedím u kuchyňského stolu v našem panelákovém bytě na Jižním Městě a dívám se na svého syna Tomáše. Je mu třicet tři, ale v tuhle chvíli vypadá jako malý kluk, který se bojí, že dostane vynadáno. V ruce svírá mobil a nervózně si pohrává s klíči od bytu. Vím, že bych měla říct ne. Vím to už dlouho. Ale když vidím jeho oči – ty samé, které měl jako dítě, když si rozbil koleno – něco ve mně povolí.

„Tomáši, už jsme se o tom bavili. Nemůžu pořád zachraňovat tvoje průšvihy. Sama mám dluhy, víš to.“

„Ale mami… já fakt nemám kam jít. Když mi to teď nezaplatíš, vyhodí mě z bytu. Přísahám, že si najdu práci. Už jsem poslal pár životopisů.“

Zhluboka se nadechnu a snažím se potlačit slzy. V hlavě mi běží vzpomínky na to, jak jsem ho vychovávala sama. Jeho otec nás opustil, když mu bylo pět. Od té doby jsem byla všechno – máma, táta, kamarádka i policajt. Pracovala jsem ve školní jídelně, abychom měli na nájem a jídlo. Nikdy jsem si nestěžovala. Ale teď… teď mám pocit, že už nemůžu.

„Ivano, ty ho zase necháš vycucat,“ ozve se z obýváku hlas mé sestry Jany, která u nás poslední měsíc bydlí, protože se rozvádí. „Musíš mu dát hranice! Jinak tě to zničí.“

Tomáš se na Janu zamračí a já cítím, jak se napětí v bytě dá krájet. Jana má pravdu. Ale jak mám říct svému dítěti ne? Jak mám být ta zlá?

„Mami, prosím…“

Podívám se na něj a vidím v jeho tváři zoufalství i stud. Vím, že není špatný člověk. Jen nikdy nedostal šanci postavit se na vlastní nohy. Možná i kvůli mně.

„Dobře,“ řeknu nakonec tiše. „Ale je to naposledy, Tomáši. Už opravdu naposledy.“

Přikývne a rychle mě obejme. Cítím jeho třesoucí se ruce a vím, že je opravdu v úzkých. Ale zároveň cítím vztek – na něj i na sebe.

Večer sedím sama v kuchyni a počítám peníze. Z výplaty mi zbude sotva na jídlo. Jana přijde a nalije mi panáka rumu.

„Ivano, proč to děláš? Vždyť tě to ničí.“

„Je to můj syn,“ šeptám.

„Ale co ty? Kdo myslí na tebe?“

Nevím, co odpovědět. Nikdy jsem si nedovolila myslet na sebe. Vždycky jsem byla jenom máma.

Další dny jsou jako na houpačce. Tomáš slibuje, že si najde práci, ale doma je pořád. Sedí u počítače nebo kouká na televizi. Občas přinese nákup, ale většinou jen čeká, až mu dám peníze na cigarety nebo tramvajenku.

Jednou večer přijde domů opilý a začne křičet na Janu, že ho pomlouvá u sousedů. Já mezi nimi stojím jako štít a snažím se je uklidnit.

„Tomáši, takhle to dál nejde! Musíš začít něco dělat!“ křičí Jana.

„Co ty o tom víš? Ty jsi taky všechno projela! Aspoň máma mě chápe!“

V tu chvíli mi dojde, že jsme všichni uvěznění v kruhu výčitek a nevyřčených bolestí.

Jednoho rána najdu Tomáše sedět v kuchyni s hlavou v dlaních.

„Mami… já už fakt nevím co dál,“ šeptá.

Sednu si k němu a poprvé za dlouhou dobu ho obejmu ne jako dítě, ale jako dospělého člověka.

„Tomáši, já tě miluju. Ale musíme si oba přiznat pravdu. Takhle už nemůžeme žít. Musíš převzít odpovědnost za svůj život – a já za ten svůj.“

Dívá se na mě dlouho mlčky. Pak přikývne.

Začínáme pomalu měnit věci – on si najde brigádu ve skladu a já poprvé po letech řeknu Janě i Tomášovi, že potřebuju čas pro sebe. Chodím na procházky do Hostivařského lesoparku a začínám znovu číst knihy.

Není to jednoduché. Každý den bojuji s pocitem viny i strachu. Ale poprvé mám pocit, že žiju i pro sebe.

Někdy večer sedím u okna s hrnkem čaje a přemýšlím: Kde vlastně končí mateřská láska? A kdy už je čas myslet taky na sebe?

Co byste udělali vy na mém místě? Je možné být dobrou matkou a zároveň neztratit samu sebe?