Když dcera mého partnera rozbila můj svět

„Co tady děláš v mém pokoji?!“ vykřikla Tereza, když mě načapala, jak skládám její prádlo. Byla to už třetí hádka za poslední týden. Stála jsem tam s jejím tričkem v ruce, srdce mi bušilo až v krku a v hlavě mi vířila jediná otázka: Jak jsem se do tohohle vůbec dostala?

Když jsem před dvěma lety potkala Petra, byl rozvedený a měl patnáctiletou dceru Terezu. Zpočátku jsem si myslela, že to zvládneme – že stačí jen trochu trpělivosti a časem si k sobě najdeme cestu. Jenže realita byla mnohem tvrdší. Tereza k nám začala jezdit každý druhý víkend a postupně čím dál častěji. Vždycky přišla s výrazem, který říkal: „Tohle je můj táta a ty jsi tu navíc.“

Jednou večer, když Petr odešel do práce na noční, seděla jsem v kuchyni a slyšela, jak Tereza telefonuje s kamarádkou. „Ta Lucie je fakt trapná. Pořád se snaží být milá, ale je to jen falešný. Táta by měl být radši s mámou,“ šeptala do telefonu. Srdce mi sevřela bolest a pocit viny. Snažila jsem se být trpělivá, ale každé její slovo mě bodalo jako nůž.

Začaly se objevovat drobné sabotáže. Moje oblíbená hrníček byl najednou rozbitý. Z lednice mizely věci, které jsem si koupila jen pro sebe. Petr si toho nevšímal – byl šťastný, že má dceru u sebe, a já nechtěla být ta zlá macecha, která si stěžuje.

Jednoho dne přišla Tereza domů dřív ze školy. Seděla jsem na gauči s knížkou, když vtrhla do obýváku a začala křičet: „Proč jsi mi vzala moje sluchátka? Ty mi chceš všechno brát! Jako bys mi už nevzala tátu!“ Byla jsem v šoku. Sluchátka jsem neviděla ani z dálky. „Terezo, já jsem tvoje sluchátka neviděla,“ snažila jsem se vysvětlit klidným hlasem. Ale ona mě neposlouchala. Vyletěla z místnosti a práskla za sebou dveřmi.

Večer přišel Petr domů a našel mě uplakanou v kuchyni. „Co se stalo?“ ptal se starostlivě. „Tvoje dcera si myslí, že jí něco beru. Že ti beru tebe,“ šeptla jsem. Petr mě objal, ale cítila jsem, jak mezi námi roste zeď.

Následující týdny byly jako na houpačce. Chvíli byla Tereza milá – dokonce mi jednou pomohla s večeří – ale pak zase přišla bouře výčitek a obviňování. „Proč jsi tady? Proč nemůže být táta s mámou?“ ptala se mě jednou večer přímo do očí. Neměla jsem odpověď.

Začala jsem pochybovat sama o sobě. Možná má pravdu? Možná bych měla odejít? Ale milovala jsem Petra a nechtěla jsem ho ztratit.

Jednoho dne přišla Tereza domů uplakaná. Pohádala se s mámou a neměla kam jít. Seděla na posteli v pokoji a plakala. Vešla jsem dovnitř a tiše si k ní přisedla. „Chceš čaj?“ zeptala jsem se opatrně. Mlčela dlouho, pak jen přikývla.

Uvařila jsem jí čaj a seděla vedle ní v tichu. Po chvíli zašeptala: „Mám strach, že už mě nikdo nebude mít rád.“ V tu chvíli mi došlo, že za její zlobou je jen bolest a strach ze ztráty rodiny.

Začaly jsme spolu víc mluvit. Nebylo to jednoduché – někdy jsme se pohádaly, někdy jsme plakaly obě. Ale pomalu jsme si k sobě našly cestu.

Petr byl šťastný, že spolu vycházíme lépe, ale já věděla, že to nikdy nebude dokonalé. Občas mě stále bodne žárlivost nebo pocit viny – jestli mám právo být součástí jejich rodiny.

Dnes už vím, že rodina není o dokonalosti, ale o odvaze zůstat i ve chvílích, kdy je to těžké.

Někdy si večer před spaním říkám: Udělala bych něco jinak? Mám právo bojovat o své místo v cizí rodině? Co byste udělali vy na mém místě?