Mezi dvěma dveřmi: Příběh matky, která ztratila své místo

„Mami, prosím tě, nemůžeš dneska přijít. Máme toho s Lenkou moc.“

Ta věta mi zněla v uších ještě dlouho poté, co jsem položila telefon. Stála jsem v předsíni svého bytu na sídlišti v Brně-Žabovřeskách, v ruce tašku s bábovkou, kterou jsem pekla celé dopoledne pro svého syna Tomáše a jeho ženu Lenku. Byla jsem si jistá, že je potěším. Místo toho jsem stála mezi dvěma dveřmi – těmi svými a těmi, které se mi už dlouho neotevřely.

Vzpomínám si, jak jsem kdysi běhala mezi prací v nemocnici a domácností, abych dětem zajistila všechno. Tomáš i Klára byli moje všechno. Když jejich otec odešel za jinou, slíbila jsem si, že jim nikdy nebude nic chybět. Jenže teď mám pocit, že jim chybím já.

„Proč jsi taková? Proč se pořád snažíš všem zavděčit?“ ptala se mě často moje sestra Jana. „Děti už jsou dospělé, mají svůj život.“

Jenže já jsem nikdy neuměla být sama. Když Tomáš přivedl Lenku domů poprvé, byla jsem šťastná. Snažila jsem se jí být oporou, pomáhat s domácností, radit jí s vařením. Ale čím víc jsem se snažila, tím víc jsem cítila její odstup.

Jednou večer, když jsem u nich byla na návštěvě, slyšela jsem za dveřmi jejich ložnice tlumený rozhovor:

„Tvoje máma je tu pořád. Nemůžeme mít nikdy klid?“ šeptala Lenka.

„Ale vždyť jen pomáhá…“ bránil mě Tomáš.

„Já nepotřebuju pomoc. Chci mít svůj domov podle sebe.“

Tehdy mi došlo, že už nejsem vítaná. Přestala jsem chodit tak často. Ale bolest z odmítnutí zůstala.

S dcerou Klárou to bylo jiné. Vždycky jsme si byly blízké. Jenže od té doby, co se odstěhovala do Prahy za prací v reklamní agentuře, volá čím dál méně. Když přijede na návštěvu, je nervózní, pořád kouká do mobilu.

„Mami, nemám čas na dlouhé povídání. Musím ještě odpovědět na e-maily.“

Sedím pak sama v kuchyni a přemýšlím, kde se stala chyba. Vždyť jsem jim chtěla jen to nejlepší.

Jednoho dne mi zavolala sousedka paní Novotná:

„Marie, slyšela jsem, že jsi byla zase sama na Vánoce. To tě děti vůbec nenavštěvují?“

Zamrazilo mě. Nechtěla jsem být ta lítostivá stará paní z vedlejšího bytu. Ale pravda byla taková – na Štědrý den mi Tomáš poslal SMS a Klára zavolala až večer.

Začala jsem chodit na procházky do parku Lužánky. Tam jsem potkávala jiné seniory – paní Hanu, která ovdověla před pěti lety, nebo pana Karla, který má tři děti v zahraničí a vidí je jednou za rok. Povídali jsme si o tom, jak rychle děti vyrostly a jak těžké je najít si nové místo v jejich životech.

Jednoho dne jsem sebrala odvahu a zavolala Kláře:

„Klárko, můžeme se sejít? Ráda bych tě viděla.“

„Mami, mám teď hodně práce… Ale možná příští měsíc.“

Položila jsem telefon a rozplakala se. Připadala jsem si jako přebytečný nábytek – kdysi důležitý, teď už jen překážející.

Začala jsem psát deník. Do něj jsem si zapisovala všechny své pocity – vztek, smutek i vzpomínky na dětství dětí. Někdy jsem měla chuť jim to všechno poslat, napsat jim dopis plný výčitek. Ale pak jsem si vzpomněla na slova své maminky: „Láska není o tom něco čekat zpátky.“

Jednou večer mi Tomáš zavolal:

„Mami, Lenka je těhotná.“

Srdce mi poskočilo radostí.

„To je nádherné! Můžu vám nějak pomoct?“

Chvíli bylo ticho.

„Lenka by byla radši, kdybys nám dala trochu prostoru. Nechceme teď moc návštěv.“

Zavřela jsem oči a snažila se nebrečet.

Začala jsem chodit na keramiku do místního kulturního domu. Tam jsem poznala paní Evu a pana Miroslava – oba měli podobné příběhy jako já. Povídali jsme si o tom, jak těžké je najít nový smysl života, když děti už nás nepotřebují.

Jednou jsme seděli u kávy a Eva řekla:

„Marie, musíš myslet taky na sebe. Děti mají svůj život – ty máš právo na ten svůj.“

Začala jsem pomalu chápat, že musím najít štěstí jinde než v dětech. Ale stejně mě každé ráno bodne u srdce prázdnota bytu a ticho telefonu.

Nedávno mi přišla SMS od Kláry:

„Mami, promiň, že se neozývám častěji. Mám tě ráda.“

Usmála jsem se přes slzy.

Možná nejsem dokonalá matka. Možná jsem někde udělala chybu. Ale pořád doufám, že jednou najdu své místo – mezi dvěma dveřmi, které se mi snad znovu otevřou.

Říkám si: Je možné být šťastná i bez dětí? A kde vlastně končí mateřská láska – a začíná nový život? Co si o tom myslíte vy?