Po svatbě jsem zjistila, že Marek poslouchá jen svou matku. Ztratila jsem roky života?

„Tohle jídlo není dost slané, Lucie. Marek má rád víc soli, to přece víš,“ ozvalo se zpoza stolu. Tchyně, paní Novotná, seděla v čele a upřeně mě sledovala. Marek mlčel, jen se díval do talíře. V tu chvíli jsem měla chuť talíř rozbít o zem a utéct. Ale místo toho jsem se usmála a přinesla sůl.

Takových scén bylo v našem bytě na Žižkově nespočet. Po svatbě jsem si myslela, že začneme nový život, jen my dva. Ale paní Novotná byla všude – v našem obýváku, v našich rozhovorech, v Markově hlavě. „Maminka říkala, že bychom měli šetřit na větší byt,“ opakoval Marek pokaždé, když jsem navrhla dovolenou nebo nový gauč. „Maminka myslí, že bys měla zkusit jinou práci, tahle tě jen vyčerpává.“

Zpočátku jsem to brala jako projev péče. Vždyť rodina je důležitá, říkala jsem si. Ale postupně jsem začala ztrácet sama sebe. Každé rozhodnutí bylo nejdřív konzultováno s jeho matkou. Když jsem chtěla jet na víkend k rodičům do Plzně, musela jsem čekat na její schválení. Když jsem navrhla, že bychom mohli mít dítě, Marek řekl: „Maminka myslí, že ještě není čas.“

Jednou večer jsem seděla v kuchyni a brečela do hrnku s čajem. Moje kamarádka Jana mi volala: „Luci, proč si to necháváš líbit? To přece není normální!“ Jenže já už ani nevěděla, co je normální. Byla jsem jako stín sama sebe.

Jednoho dne přišla paní Novotná neohlášeně s klíčem od našeho bytu. „Přišla jsem ti pomoct s úklidem,“ oznámila a začala mi přerovnávat skříně. Našla dopis od mé maminky a přečetla si ho nahlas. „To je ale hloupost,“ zasmála se. V tu chvíli ve mně něco prasklo.

„Paní Novotná, tohle je můj byt! Nemáte právo číst moje dopisy!“ vykřikla jsem poprvé za celé ty roky.

Marek přišel domů a našel nás ve sporu. „Co se tu děje?“ zeptal se zmateně.

„Tvoje matka si myslí, že může dělat cokoliv! Já už to takhle dál nezvládnu!“ křičela jsem a slzy mi tekly po tváři.

Marek se podíval na matku a pak na mě. „Maminka to myslí dobře…“ začal.

„A co já? Já tu vůbec nejsem důležitá?“

Bylo ticho. Paní Novotná uraženě odešla a Marek jen seděl a mlčel.

Další týdny byly plné hádek a ticha. Cítila jsem se jako cizinec ve vlastním domově. Každý večer jsem přemýšlela, jestli má smysl bojovat dál. Když jsem jednou přišla domů a našla Marka s matkou, jak plánují rekonstrukci kuchyně beze mě, pochopila jsem, že už nemám sílu.

Zavolala jsem Janě a poprosila ji o pomoc. „Přijeď ke mně na pár dní,“ řekla bez váhání.

Když jsem balila kufr, Marek mě zastavil ve dveřích: „Kam jdeš?“

„Pryč. Potřebuju najít samu sebe. Takhle už žít nechci.“

„Ale co maminka?“

„A co já?“ odpověděla jsem tiše.

U Jany jsem poprvé po letech spala celou noc bez strachu z dalšího ponížení. Začala jsem chodit k psycholožce a pomalu si uvědomovala, kolik let jsem žila podle cizích pravidel.

Marek mi psal zprávy: „Maminka říká, že bychom to měli zkusit znovu.“ Ale já už věděla, že pokud se něco nezmění, nikdy nebudu šťastná.

Po třech měsících jsme se sešli v kavárně na Vinohradech. Marek vypadal unaveně a ztraceně.

„Chci tě zpátky,“ řekl tiše.

„A co tvoje matka?“

Mlčel dlouho. „Nevím…“

V tu chvíli mi došlo, že odpověď už znám dávno.

Dnes žiju sama v malém bytě na Letné. Učím se znovu rozhodovat za sebe – co budu jíst k večeři, kam pojedu na výlet, komu otevřu dveře svého života.

Někdy si říkám: Ztratila jsem roky života? Nebo jsem právě teď konečně začala žít? Co byste udělali vy na mém místě?