Poslední vůle mého manžela mi zlomila srdce – všechno odkázal neznámé ženě. Byl náš život jedna velká lež?

„To není možné… To prostě není možné!“ šeptala jsem si pro sebe, zatímco jsem seděla na tvrdé židli v notářské kanceláři. Moje ruce se třásly a srdce mi bušilo jako splašené. Notářka, paní Novotná, se na mě soucitně podívala přes brýle a znovu přečetla poslední větu závěti mého manžela: „Veškerý svůj majetek odkazuji paní Ivaně Konečné.“

Ivana Konečná? Nikdy jsem to jméno neslyšela. Byla jsem s Petrem dvacet let. Dvacet let společného života, radostí i starostí, dvou dětí, společných dovolených na Šumavě, večerů u televize, hádek kvůli hloupostem i smíření v kuchyni nad hrnkem čaje. A teď… teď mi zbyly jen vzpomínky a prázdný byt.

„Paní Dvořáková, je mi to líto,“ řekla tiše notářka. „Ale váš manžel byl při sepsání závěti zcela při smyslech. Vše je právně v pořádku.“

Vyšla jsem na ulici a studený listopadový vítr mi vmetl do tváře slzy, které jsem už nedokázala zadržet. Proč mi to Petr udělal? Proč mi nikdy neřekl o té ženě? Byla to jeho milenka? Nebo snad dcera, o které jsem nevěděla? V hlavě mi vířily otázky jako hejno vran.

Doma mě čekaly jen tiché stěny a fotografie na poličce. Sáhla jsem po jedné z nich – Petr s dětmi na chalupě, usmívá se tím svým klukovským úsměvem. „Proč jsi mi lhal?“ zašeptala jsem do ticha.

Následující dny byly jako zlý sen. Musela jsem dětem – Markétě a Honzovi – říct pravdu. Seděli jsme u stolu, každý s hrnkem kakaa, a já jim opatrně vysvětlovala, že tatínek všechno odkázal někomu jinému.

„To není možné,“ rozplakala se Markéta. „Vždyť jsme rodina!“

Honzovi se třásla brada, ale snažil se být silný. „Mami, zjistíme, kdo ta ženská je. Třeba je to nějaký omyl.“

Ale omyl to nebyl. Za pár dní mi přišel dopis od Ivany Konečné. Psala mi, že chápe, jak těžké to pro mě musí být, ale že s Petrem byli dlouholetí přátelé a že jí slíbil pomoc v těžké životní situaci. Prý se ráda se mnou setká a vše vysvětlí.

Byla jsem rozpolcená mezi vztekem a zvědavostí. Nakonec jsem souhlasila. Sešly jsme se v kavárně na náměstí. Ivana byla asi o deset let mladší než já, upravená, ale v očích měla smutek.

„Paní Dvořáková, vím, jak to musí bolet,“ začala tiše. „Ale já a Petr jsme nebyli milenci. Byli jsme… spíš jako sourozenci. Pomohl mi v době, kdy mě opustil manžel a já zůstala sama se synem. Vaše rodina byla pro něj vším, nikdy by vás nezradil.“

Nevěřila jsem jí. „Tak proč vám všechno odkázal?“

Ivana sklopila oči. „Petr věděl, že jste zabezpečení. Chtěl mi dát šanci začít znovu. Prý jste silná žena a zvládnete to.“

Cítila jsem hněv i lítost zároveň. „A co naše děti? Myslel na ně?“

Ivana vytáhla obálku. „Tady je dopis od něj pro vás.“

Doma jsem ho otevřela až večer, když děti spaly. Petr psal: „Martino, vím, že tě tímhle raním. Ale Ivana byla v nouzi a já jí slíbil pomoc. Věřil jsem, že ty i děti budete silní a zvládnete to. Odpusť mi.“

Celou noc jsem nespala. Převalovala jsem se v posteli a přemýšlela o našem životě. Bylo všechno jen lež? Nebo byl Petr opravdu takový dobrák, že myslel víc na druhé než na vlastní rodinu?

Ráno jsem šla za maminkou. Seděla u stolu a loupala brambory na polévku.

„Mami, proč jsou chlapi takoví?“ vyhrkla jsem.

Povzdechla si: „Někdy mají pocit, že musí zachraňovat celý svět… Ale zapomenou na ty nejbližší.“

Začaly chodit dopisy od právníků – musela jsem opustit byt, který byl psaný na Petra. Děti plakaly, když jsme balili krabice s jejich hračkami.

Jednou večer přišla Markéta do kuchyně: „Mami, myslíš, že nás táta opravdu miloval?“

Objala jsem ji a slzy mi tekly po tváři: „Já nevím… Ale chci tomu věřit.“

Přestěhovali jsme se do menšího bytu na sídlišti v Modřanech. Začínali jsme znovu – bez Petra, bez jistot, ale spolu.

Jednou jsem potkala Ivanu na ulici. Zastavila mě: „Martino… Nechcete někdy přijít na kávu? Můžeme si popovídat…“

Chtěla jsem jí říct tolik věcí – jak moc mě to bolí, jak se cítím zrazená i bezmocná. Ale místo toho jsem jen přikývla.

Možná časem pochopím Petrovy důvody. Možná mu jednou odpustím.

Ale pořád si kladu otázku: Může člověk opravdu znát toho druhého? Nebo žijeme celý život jen s představou o někom, kdo ve skutečnosti nikdy neexistoval?