Po porodu jsem zjistila, že můj partner žije dvojí život: Příběh Zuzany o zradě, mateřství a hledání sebe sama

„Kde je Peter?“ ptala jsem se rozechvělým hlasem, zatímco mi sestra podávala naši malou Aničku. Byla jsem ještě celá rozbolavělá po porodu, ale v hlavě mi hučelo. Peter slíbil, že tu bude, že mě neopustí ani na vteřinu. Jenže už dvě hodiny neodpovídal na zprávy a telefon měl vypnutý.

„Nebojte, třeba jen něco zařizuje,“ snažila se mě uklidnit sestra, ale já cítila, že něco není v pořádku. Vždycky jsem byla ta, co všechno řeší, co všechno zvládne. Ale teď, když jsem držela v náručí naše dítě, jsem byla poprvé v životě opravdu zranitelná.

Když jsem konečně dostala mobil do ruky, přišla mi zpráva od neznámého čísla: „Zuzano, měla bys vědět pravdu o Peterovi.“ Srdce mi vynechalo úder. Otevřela jsem zprávu a četla dál: „Jsem Jana. S Peterem jsme spolu už rok. Myslela jsem, že jsi jen jeho bývalá.“

V tu chvíli se mi zhroutil svět. Všechno, co jsme s Peterem plánovali – společný byt na Žižkově, výlety do Krkonoš, dokonce i jméno pro naši dceru – všechno byla lež? V hlavě mi běžely vzpomínky: jeho časté služební cesty do Brna, večery, kdy se vracel pozdě domů a tvrdil, že byl s kolegy na pivu. Vždycky jsem mu věřila. Proč bych neměla? Byli jsme přece rodina.

Začala jsem Janě psát. Prsty se mi třásly: „Jano, právě jsem porodila jeho dítě.“ Odpověď přišla okamžitě: „To nemyslíš vážně… On mi tvrdil, že jste dávno od sebe.“

V tu chvíli vešel do pokoje Peter. Vypadal unaveně a roztržitě. „Promiň, musel jsem něco zařídit,“ zamumlal a políbil mě na čelo. Podívala jsem se mu do očí a poprvé v životě jsem v nich viděla strach.

„Petře, kdo je Jana?“ zeptala jsem se tiše. Zbledl. „Cože?“

„Jana mi právě napsala. Prý jste spolu rok.“

Chvíli mlčel a pak si sedl na židli vedle postele. „Zuzko… já… chtěl jsem ti to říct. Ale nevěděl jsem jak.“

„Takže je to pravda?“

Přikývl. „Nechtěl jsem ti ublížit. S Janou to začalo nevinně, když jsme měli krizi… Pak už jsem nevěděl, jak z toho ven.“

V tu chvíli se ve mně všechno sevřelo. Chtěla jsem křičet, brečet, rozbít všechno kolem sebe. Ale místo toho jsem jen pevněji sevřela Aničku v náručí.

„A co teď? Co budeš dělat?“ zeptala jsem se.

Peter se rozplakal. „Nevím… Nechci přijít o tebe ani o malou.“

„Ale už jsi přišel,“ řekla jsem tiše.

Další dny byly jako zlý sen. Maminka mi pomáhala s Aničkou, zatímco Peter bydlel u kamaráda. Volal mi každý den, prosil mě o odpuštění. Ale já byla prázdná. Připadala jsem si jako selhání – jako žena i jako matka.

Jednou večer přišla máma do pokoje a sedla si ke mně na postel. „Zuzanko, já vím, že to bolí. Ale musíš myslet na Aničku. Ona tě potřebuje silnou.“

Rozplakala jsem se jí na rameni. „Mami, jak mám být silná? Jak mám věřit sama sobě, když mě někdo takhle zradil?“

Máma mě pohladila po vlasech. „Každá žena má v sobě sílu, o které ani neví. A ty ji najdeš – kvůli sobě i kvůli malé.“

Začala jsem chodit s kočárkem ven – nejdřív jen kolem domu na Vinohradech, později až do Riegrových sadů. Tam jsem potkávala jiné maminky a pomalu si uvědomovala, že nejsem sama. Jednou ke mně přišla paní Lenka s dvouletým synem a zeptala se: „Jste tu nová? Já taky začínala sama.“ Povídaly jsme si dlouho a já poprvé po týdnech cítila úlevu.

Peter mezitím dál bojoval o mou přízeň. Psala mi i Jana – byla stejně zmatená jako já. Nakonec jsme si daly schůzku v kavárně na Letné. Bylo to zvláštní – sedět naproti ženě, která milovala stejného muže.

„Myslíš, že nám někdy odpustíme?“ zeptala se Jana tiše.

„Nevím,“ odpověděla jsem upřímně. „Ale vím, že už nikdy nechci žít ve lži.“

Rozhodla jsem se – kvůli sobě i kvůli Aničce – že Petera zpátky nevezmu. Bylo to těžké rozhodnutí, ale věděla jsem, že musím začít znovu.

Začala jsem psát blog o svém příběhu a brzy mi začaly psát jiné ženy s podobnými zkušenostmi. Najednou jsem měla pocit, že mám hlas – že moje bolest může pomoct někomu dalšímu.

Dnes je Aničce půl roku a já už nejsem ta zlomená žena z porodnice. Jsem máma, která dokázala najít sílu i tam, kde ji nečekala.

Někdy večer přemýšlím: Proč nám lidé nejbližší dokážou nejvíc ublížit? A jak dlouho trvá, než zase začneme věřit sami sobě?

Co byste udělali vy na mém místě? Myslíte si, že lze po takové zradě ještě někdy opravdu důvěřovat?