Byt pro Filipa: Když minulost nechce odejít
„To snad nemyslíš vážně, Petře! Ten byt je pro Filipa, ne pro mě!“ vyhrkla jsem do telefonu, zatímco mi v ruce drkotal hrnek s kávou. V kuchyni to vonělo po čerstvě upečeném chlebu, ale já měla v žaludku uzel. Petra, nová žena mého bývalého manžela Tomáše, už zase našla důvod, proč mi znepříjemnit život.
Všechno začalo před pár týdny. Tomáš mi zavolal s tím, že koupil našemu synovi Filipovi byt v Holešovicích. Prý aby měl klid na studium a nemusel se tísnit na koleji. Byla jsem vděčná – Filip je v maturitním ročníku a potřebuje svůj prostor. Tomáš byl vždycky dobrý otec, i když jako manžel selhal. Rozvedli jsme se před čtyřmi lety, ale kvůli Filipovi jsme zůstali v kontaktu. Dokonce i Tomášova maminka, paní Novotná, mě občas pozvala na kávu a nikdy mi nedala pocítit, že bych byla „ta bývalá“.
Jenže pak přišla Petra. Mladší, ambiciózní, vždy perfektně upravená. Když jsem ji poprvé potkala na Filipových narozeninách, podala mi ruku tak ledově, že mi málem zkřehly prsty. Od té doby jsem cítila, že mě sleduje – jak mluvím s Tomášem, jak se směju s jeho matkou, jak objímám Filipa.
A teď tohle. „Lucie,“ zasyčela Petra do telefonu, „myslíš si snad, že ti Tomáš koupil byt? Že se k němu nastěhuješ a budeš mu vařit večeře? Já nejsem slepá!“
„Petro,“ snažila jsem se zachovat klid, „ten byt je napsaný na Filipa. Já tam ani nemám klíče.“
„Ale budeš tam chodit! A Tomáš ti to dovolí! Všichni víme, jak to chodí – bývalé manželky se vždycky snaží vrátit!“
Zavěsila dřív, než jsem stihla odpovědět. Zůstala jsem stát u kuchyňské linky a cítila, jak mi po tváři stékají slzy. Ne kvůli Petře – ale kvůli Filipovi. Nechtěla jsem, aby byl zatažený do našich sporů.
Filip přišel domů později odpoledne. „Mami, co se děje?“ zeptal se hned ve dveřích. Měl kruhy pod očima a v ruce učebnici matematiky.
„Nic, zlato. Jen…“ zaváhala jsem. „Petra mi volala.“
Filip protočil oči. „Zase? Co chce tentokrát?“
„Myslí si… že ten byt je pro mě.“
Filip se rozesmál tak upřímně, až mě to zabolelo. „To je blbost! Já tam budu bydlet sám! A jestli si myslí, že se k tátovi vrátíš…“
„To nehrozí,“ usmála jsem se smutně.
Jenže tím to neskončilo. Další den mi volala paní Novotná. „Lucinko,“ začala opatrně, „Petra tu byla a dělala scénu. Prý tě viděla u Tomáše doma minulý týden.“
„Byla jsem tam jen proto, že Filip zapomněl klíče od bytu,“ vysvětlovala jsem zoufale.
„Já ti věřím,“ ujistila mě tchyně. „Ale Petra je jako buldok. Nechce tě tu.“
Začala jsem si všímat změn i u Filipa. Byl podrážděný, často se zavíral v pokoji a odmítal jít k tátovi na víkend. Jednou večer přišel za mnou do kuchyně a sedl si ke stolu.
„Mami… já už nechci k tátovi. Petra na mě pořád řve. Říká mi, že jsem rozmazlený fracek a že si nevážím toho bytu.“
Objala jsem ho a cítila jeho napětí. „To není tvoje vina,“ šeptala jsem mu do vlasů.
Situace se vyhrotila o týden později na rodinné oslavě u paní Novotné. Petra seděla naproti mně a celou dobu mě propalovala pohledem.
„Tak co, Lucie,“ začala nahlas před všemi, „už sis vybrala pokoj v tom novém bytě?“
V místnosti ztichlo.
„Petro,“ ozval se Tomáš tiše, „ten byt je pro Filipa.“
„No jistě! Ale kdo tam bude vařit? Kdo tam bude uklízet? Lucie? Nebo snad já?“
Filip vstal od stolu a práskl dveřmi.
Po téhle scéně už nebylo cesty zpět. Filip odmítal s Petrou mluvit a Tomáš byl mezi dvěma mlýnskými kameny. Já jsem byla unavená z neustálých hádek a pomluv.
Jednoho večera mi Tomáš napsal zprávu: „Promiň za Petru. Nevím, co s ní mám dělat.“
Odepsala jsem jen: „Chraň Filipa.“
Dnes sedím u okna v našem starém bytě na Žižkově a přemýšlím: Proč některé ženy vidí v bývalých manželkách hrozbu místo spojence? Proč musí žárlivost ničit vztahy mezi rodiči a dětmi? Co byste udělali vy na mém místě?