Mezi dvěma matkami: Slzy, odpuštění a hořké pravdy

„Proč jsi vždycky na její straně? Já jsem tvoje matka!“ křičela na mě maminka, zatímco jsem v předsíni zoufale hledala klíče od auta. Venku pršelo a já věděla, že musím rychle do nemocnice za paní Novotnou, mojí tchyní. Byla po operaci a potřebovala mě. Ale maminka stála ve dveřích, ruce v bok, oči plné výčitek.

„Mami, prosím tě, teď na to není čas. Musím za paní Novotnou, je na tom špatně,“ snažila jsem se vysvětlit, ale ona jen zavrtěla hlavou.

„Vždyť ona tě nikdy nepřijala! Vždycky tě jen kritizovala. A ty tam stejně běžíš jako poslušná holka. Co jsem ti já udělala, že mě takhle přehlížíš?“

Ta slova mě bodla do srdce. V hlavě mi vířily vzpomínky na dětství – na to, jak jsem se snažila být tou nejlepší dcerou, jak jsem se učila na samé jedničky, abych mamince udělala radost. Ale nikdy to nestačilo. Vždycky bylo něco špatně: špatně ustlaná postel, špatně vyžehlené tričko, špatně vybraná škola.

Teď jsem dospělá, mám vlastní rodinu a stejně mám pocit, že pořád někomu něco dlužím. Manžel Petr je v práci od nevidím do nevidím a já zůstávám sama mezi dvěma ženami – matkou a tchyní. Každá z nich mě potřebuje jinak a každá mi připomíná jinou bolest.

Když jsem dorazila do nemocnice, paní Novotná ležela na posteli bledá a slabá. „Jsi tu…“ zašeptala a stiskla mi ruku. V tu chvíli jsem cítila zvláštní směs vděku a smutku. Vždycky byla přísná, nikdy mi neřekla, že mě má ráda. Ale teď byla zranitelná jako dítě.

Seděla jsem u její postele a v hlavě mi zněla slova mojí maminky. Proč mám pořád pocit, že musím někomu dokazovat svou hodnotu? Proč se nemůžu rozhodnout sama za sebe?

Když jsem se vrátila domů, čekal mě další konflikt. Petr seděl u stolu s hlavou v dlaních. „Volala mi máma. Prý jsi na ni byla hrubá,“ řekl tiše.

„Já už nevím, co mám dělat,“ rozplakala jsem se. „Snažím se být všude a pro všechny, ale mám pocit, že selhávám.“

Petr mě objal. „Nemůžeš zachránit všechny. Musíš myslet i na sebe.“

Ale jak? Když jsem byla malá, maminka mi říkala: „Holka musí být silná.“ Ale nikdy mi neřekla, jak být šťastná.

Další den jsem šla za maminkou. Seděla v kuchyni a loupala brambory. „Mami… promiň za včera,“ začala jsem opatrně.

„Já už tě asi ztrácím,“ povzdechla si. „Všechno dáváš té druhé rodině.“

„To není pravda,“ namítla jsem. „Ale paní Novotná je nemocná a já… já prostě nemůžu nechat nikoho trpět.“

Maminka položila nůž a podívala se na mě dlouhým pohledem. „Víš, když jsi byla malá, bála jsem se, že tě ztratím. Tvůj táta odešel a já zůstala sama. Možná proto jsem byla tak přísná.“

Poprvé v životě jsem viděla v jejích očích slzy.

„Mami… já tě mám ráda. Ale potřebuju žít i svůj život.“

Objaly jsme se a já cítila, jak ze mě spadla část tíhy.

Večer jsem seděla u okna a dívala se do tmy. Přemýšlela jsem o tom, kolik bolesti si ženy v jedné rodině mohou navzájem způsobit – a kolik lásky je přesto mezi nimi schované.

Druhý den jsem šla opět do nemocnice za paní Novotnou. Tentokrát mi poděkovala: „Jsi lepší dcera než vlastní.“

Cítila jsem slzy na tváři – tentokrát to nebyly slzy bolesti, ale úlevy.

Možná nikdy nebudu dokonalá dcera ani dokonalá snacha. Ale možná je čas přestat hledat dokonalost a začít hledat smíření.

Někdy si říkám: Je možné být věrná sama sobě i těm, které milujeme? Nebo musíme vždycky někoho zklamat? Co byste udělali vy na mém místě?