Nevděčná nevlastní dcera: Proč jsem nepozvala svou macechu na svatbu?

„Proč jsi ji nepozvala? Vždyť ti dala všechno!“ křičel na mě táta, když zjistil, že na seznamu hostů chybí Jana. Stála jsem v kuchyni našeho panelákového bytu na Jižním Městě a v ruce svírala hrnek s čajem, který se mi třásl v prstech. Táta byl rudý vzteky a já měla pocit, že se každou chvíli rozbrečím.

„Tati, prosím tě, nech to být. Je to moje svatba,“ snažila jsem se zachovat klid, ale hlas se mi třásl. V hlavě mi běžely vzpomínky jako rozbitý film: máma, jak mě nechává samotnou doma, když odchází s mým mladším bratrem na výlet. Já, jak sedím u okna a čekám, jestli se pro mě někdo vrátí. A pak Jana – vždycky usměvavá, vždycky ochotná… ale nikdy moje.

Moje máma odešla, když mi bylo osm. Vzala si nového chlapa a narodila se jí dcera – moje nevlastní sestra Klára. Najednou jsem byla navíc. Táta mě vzal k sobě a Jana mě přijala do svého bytu v Modřanech. Všichni říkali, jaké mám štěstí, že mám tak hodnou macechu. Ale nikdo neviděl, jak moc jsem toužila po mámě. Nikdo neslyšel ty tiché hádky za zavřenými dveřmi.

Jednou v noci jsem slyšela Janu šeptat tátovi: „Já nevím, jestli to zvládnu. Eva je pořád smutná, pořád trucuje…“ A táta jen povzdechl: „Dej jí čas.“

Čas plynul a já si zvykla. Jana mi vařila obědy do školy, pomáhala s úkoly, kupovala mi nové oblečení. Ale nikdy mě neobejmula jen tak. Nikdy mi neřekla, že mě má ráda. Byla ke mně slušná, ale chladná. Jako by mezi námi byla neviditelná zeď.

Když jsem byla na gymplu, začala jsem chodit s Petrem. Táta byl nadšený – konečně někdo „normální“, jak říkal. Jana se usmívala a ptala se mě na maturitu, ale nikdy jsme si nebyly blízké. Když jsem měla zlomené srdce nebo špatnou známku, šla jsem za kamarádkou Lenkou nebo volala mámě – té biologické, která mi vždycky řekla jen: „To přejde.“

A pak přišlo to nejhorší. Jednou večer jsem zaslechla Janu mluvit s tátou: „Možná by bylo lepší, kdyby šla Eva na internát. Aspoň bychom měli doma klid.“ Tenkrát jsem poprvé utekla z domu a spala u Lenky. Táta mě ráno našel a omlouval se mi, ale už to nebylo ono.

Roky plynuly a já dospěla. S Janou jsme spolu žily v jednom bytě, ale každá ve svém světě. Když jsem oznámila zásnuby s Petrem, táta měl slzy v očích a Jana mi podala ruku: „Gratuluju.“ Nic víc.

Přípravy na svatbu byly hektické. Táta chtěl velkou oslavu v restauraci u Vltavy, já chtěla něco menšího. Petr byl smířený s čímkoli – hlavně ať už to máme za sebou. Seznam hostů byl dlouhý: babička z Moravy, tátovi kolegové z práce, moje kamarádky ze školy… Ale když přišlo na Janu, zůstala jsem stát nad prázdným řádkem.

„Pozveš ji?“ ptal se Petr opatrně.

Zavrtěla jsem hlavou: „Nechci tam někoho jen proto, že se to čeká.“

A tak to začalo. Táta byl vzteklý jako nikdy předtím. Volal mámě a prosil ji, aby mi domluvila. Máma přijela z Plzně a seděla naproti mně v kavárně na Andělu.

„Evo, proč jí to děláš? Vždyť ti dala domov.“

„Mami, ona mě nikdy neměla ráda,“ řekla jsem tiše.

Máma si povzdechla: „To není pravda. Jen to neuměla dát najevo.“

Ale já věděla svoje. V den svatby jsem stála před zrcadlem v bílých šatech a přemýšlela, jestli jsem opravdu tak nevděčná, jak všichni říkají. Táta byl celý den napjatý a skoro se mnou nemluvil.

Po obřadu za mnou přišla babička: „Evičko, víš… rodina je rodina. I když není pokrevní.“

Jenže co když rodina znamená víc než sdílený byt a společné večeře? Co když potřebuju cítit lásku a přijetí – ne jen povinnost?

Večer po svatbě mi přišla SMS od Jany: „Přeju ti hodně štěstí.“ Nic víc.

Sedím teď u okna v našem novém bytě s Petrem a přemýšlím: Jsem opravdu nevděčná? Nebo mám právo rozhodnout, koho pustím do svého života – i když to znamená zklamat ty nejbližší?

Co byste udělali vy? Je krev silnější než pouta vytvořená časem? Nebo je důležitější upřímnost před očekáváním ostatních?