Dva roky čekání: Když milenka zazvoní u dveří

„Jste paní Novotná?“ ozvalo se za dveřmi, když jsem je otevřela. Přede mnou stála mladá žena, snad o deset let mladší než já, s mokrými vlasy přilepenými k čelu a očima tak plnýma strachu, že jsem se neubránila kroku zpět. V ruce svírala kabelku, jako by v ní byla poslední naděje. „Ano,“ odpověděla jsem tiše, protože v tu chvíli mi srdce bušilo až v krku.

„Já… já už nemůžu čekat. Dva roky je moc dlouho,“ zašeptala a její hlas se zlomil. Cítila jsem, jak mi tuhne krev v žilách. „Jsem těhotná. S Markem.“

V tu chvíli se mi svět rozpadl na tisíc střepů. Marek, můj manžel, otec našich dvou dětí, člověk, kterému jsem věřila víc než komukoliv jinému. Dva roky? Dva roky žil dvojí život a já si ničeho nevšimla? Nebo jsem jen nechtěla vidět pravdu?

„Pojďte dál,“ řekla jsem nakonec, protože déšť sílil a ona se třásla zimou i strachem. Posadila se na kraj pohovky, ruce stále křečovitě sevřené. Chvíli jsme mlčely. Slyšela jsem jen tikot hodin a kapky deště bubnující na parapet.

„Jmenuju se Klára,“ řekla nakonec. „Marek mi slíbil, že to s vámi ukončí. Ale pořád jen sliboval. Já už nemůžu dál žít ve lži.“

Cítila jsem směs vzteku, ponížení a zoufalství. „A proč jste přišla za mnou? Co ode mě chcete?“ zeptala jsem se ostřeji, než jsem zamýšlela.

Klára sklopila oči. „Chci vědět, na čem jsem. A chci, abyste to věděla i vy. Nechci vám brát manžela, ale čekám jeho dítě.“

V hlavě mi vířily myšlenky. Marek byl poslední týdny odtažitý, často zůstával déle v práci nebo chodil na „porady“. Vždycky měl nějaké vysvětlení. A já mu věřila. Nebo jsem si to aspoň namlouvala.

„Jak dlouho to trvá?“ zeptala jsem se tiše.

„Dva roky. Poznali jsme se v práci. Nejdřív jsme byli jen kolegové… pak to nějak přešlo v něco víc.“ Klára se rozplakala.

Seděla jsem naproti ní a cítila, jak se mi hroutí celý život. Vzpomněla jsem si na naše společné dovolené, na smích našich dětí, na všechny ty večery, kdy jsme spolu seděli u televize a já si myslela, že jsme šťastní.

„A co teď?“ zeptala jsem se po chvíli.

Klára zavrtěla hlavou. „Já nevím. Marek říká, že vás nechce opustit kvůli dětem. Ale já už nemůžu dál čekat.“

V tu chvíli jsem uslyšela klíče v zámku. Marek přišel domů dřív než obvykle. Když nás uviděl sedět naproti sobě, zbledl jako stěna.

„Co se tu děje?“ zeptal se chraplavě.

„Myslím, že bys měl mluvit ty,“ řekla jsem mu a ukázala na Kláru.

Následovala dlouhá hádka plná výčitek a slz. Marek se snažil vysvětlovat, omlouval se, sliboval, že to byla chyba. Klára plakala a prosila ho, aby konečně udělal rozhodnutí.

Děti byly u babičky a já měla pocit, že mám najednou celý byt plný cizích lidí. Marek byl najednou někdo jiný – zbabělý, zmatený muž, který nedokázal nést odpovědnost za své činy.

Po několika hodinách odešla Klára i Marek. Zůstala jsem sama v tichu bytu, kde ještě před pár hodinami voněla večeře a kde jsem si myslela, že mám domov.

Následující dny byly jako zlý sen. Marek se mi snažil dovolat, psal mi zprávy plné omluv a slibů. Klára mi napsala krátkou zprávu: „Omlouvám se.“

Maminka přijela hlídat děti a já poprvé po letech seděla sama v kuchyni s hrnkem kávy a přemýšlela o tom, co vlastně chci já sama. Celý život jsem byla ta hodná manželka, která všechno vydržela kvůli dětem a rodině.

Jednoho večera přišel Marek domů s kyticí růží a prosil mě o odpuštění. „Udělám cokoliv,“ říkal zoufale. „Nechci tě ztratit.“

Podívala jsem se mu do očí a poprvé v životě si uvědomila, že už mu nevěřím. Že už nejsem ta stejná žena jako před týdnem.

„Myslíš si, že růže tohle spraví?“ zeptala jsem se ho tiše.

Marek mlčel.

Rozhodla jsem se odejít – aspoň na čas – k mamince do Brna. Děti potřebovaly klid a já potřebovala najít samu sebe.

Bylo těžké vysvětlit dětem, proč tatínek nebude nějakou dobu doma. Bylo těžké dívat se do očí lidem v práci i sousedům na sídlišti, kde každý všechno ví.

Ale bylo ještě těžší žít ve lži.

Dnes už je to půl roku od té chvíle. S Markem jsme stále v kontaktu kvůli dětem, ale každý žijeme svůj život. Klára porodila holčičku a Marek ji občas navštěvuje.

Občas si říkám: Proč jsme my ženy ochotné tolik obětovat pro rodinu? A kde je ta hranice mezi odpuštěním a sebeúctou?

Co byste udělali vy na mém místě? Dá se vůbec něco takového odpustit?