Moje tchyně chce půlku domu: Boj o svobodu a vlastní klid

„To nemyslíte vážně, paní Květoslavo!“ vyhrkla jsem, když jsem slyšela její hlas v telefonu. „Ten dům jsme s Martinem koupili společně. Vy jste nám sice půjčila na zálohu, ale všechno ostatní jsme platili sami.“

Na druhém konci bylo ticho. Pak se ozval její chladný hlas: „Aleno, já jsem vám pomohla, když jste to nejvíc potřebovali. Teď je fér, abych dostala zpátky, co mi patří. A podle mě je polovina spravedlivá.“

Stála jsem uprostřed kuchyně v našem malém bytě na Jižním Městě a cítila, jak se mi třesou ruce. Ještě před rokem jsem věřila, že rozvod s Martinem bude to nejtěžší, co mě v životě potká. Ale teď jsem pochopila, že skutečné drama teprve začíná.

Když jsme s Martinem před deseti lety kupovali dům v Hostivaři, byli jsme mladí a plní nadějí. Martinova máma nám půjčila dvě stě tisíc na zálohu – tehdy to byla pro nás obrovská částka. Slíbili jsme jí, že jí peníze vrátíme, až budeme moct. Jenže pak přišly děti, hypotéka, opravy domu… Peníze jsme nikdy nevrátili. A teď, když jsme dům prodali a rozdělili si peníze napůl, paní Květoslava přišla s tímhle požadavkem.

„Martine, řekni něco!“ obrátila jsem se na bývalého manžela, když jsme seděli u notáře. On jen pokrčil rameny a díval se do stolu. „Máma má pravdu. Bez ní bychom ten dům nikdy nekoupili.“

„Ale vždyť jsme jí to chtěli splácet! Nikdy neřekla ani slovo!“

„Teď to říká,“ odpověděl tiše.

Cítila jsem vztek i bezmoc zároveň. Všechno, co jsem si myslela o rodině a spravedlnosti, se mi rozpadalo pod rukama. Moje vlastní máma mi říkala: „Alenko, nenech se! Tchyně jsou potvory, vždycky chtějí jen pro sebe.“ Ale já jsem nechtěla věřit, že by to byla pravda.

Začaly týdny plné hádek a právních tahanic. Paní Květoslava mi psala dlouhé e-maily plné výčitek: „Kdyby nebylo mě, nikdy byste neměli kde bydlet! Já jsem vám obětovala všechno!“ Martin se stáhl do sebe a přestal komunikovat úplně. Naše děti – osmiletý Tomášek a pětiletá Anička – cítily napětí i přes naše snahy je ochránit.

Jednoho večera jsem seděla v kuchyni s hlavou v dlaních a přemýšlela, co dál. Byla jsem unavená z nekonečných sporů a z toho, jak mě všichni tlačí do kouta. Najednou přišla Anička a objala mě kolem krku: „Maminko, proč jsi smutná?“

„To nic, zlatíčko,“ zalhala jsem. Ale v tu chvíli jsem si uvědomila, že už nechci žít ve stínu minulosti a cizích požadavků.

Rozhodla jsem se bojovat. Najala jsem právničku – paní Hanu Novotnou z Nuslí – která mi vysvětlila, že půjčka je půjčka a ne podíl na domě. Začaly jsme shánět důkazy: staré e-maily, smlouvy, výpisy z účtu. Bylo to vyčerpávající a ponižující – musela jsem dokazovat vlastní pravdu před lidmi, kteří mě kdysi považovali za rodinu.

Jednoho dne mi paní Květoslava zavolala: „Aleno, proč to děláš? Vždyť jsme rodina!“

„Rodina si pomáhá,“ odpověděla jsem jí tiše. „Ale rodina si taky nebere víc, než jí patří.“

Všechno se táhlo měsíce. Mezitím jsem musela řešit běžné starosti – práce v kanceláři na Smíchově, nemocné děti, rozbité auto… Připadala jsem si jako ve špatném snu. Lidé kolem mě měli své problémy: kolegyně Jana řešila nevěru manžela, sousedka paní Dvořáková bojovala s exekucí. Ale já měla pocit, že ten můj boj je nekonečný.

Nakonec přišlo rozhodnutí soudu: paní Květoslava má nárok pouze na vrácení půjčené částky s úroky podle běžné sazby. Žádná polovina domu. Žádné další peníze.

Když jsem to slyšela, rozbrečela jsem se úlevou i smutkem zároveň. Věděla jsem, že tímhle rozhodnutím končí jedna kapitola mého života – kapitola plná bolesti a zklamání. Ale zároveň začíná nová – kapitola svobody.

Martin mi po soudu jen krátce napsal SMS: „Promiň.“ Nic víc. Paní Květoslava už se mnou nepromluvila.

Dnes večer sedím u okna svého nového bytu na Vinohradech a dívám se na světla Prahy. Děti spí a já přemýšlím: Stálo to všechno za to? Může člověk někdy opravdu uniknout stínům minulosti? Co byste udělali vy na mém místě?