Noc, kdy jsem přišla o všechno, ale našla samu sebe

„Nech toho, prosím tě! Už to dál nevydržím!“ křičela jsem, zatímco mi po tváři stékaly slzy. Petr stál nade mnou, oči mu planuly vztekem a v ruce svíral prázdnou láhev od piva. V kuchyni to páchlo cigaretami a starým potem. Děti se krčily v koutě, tichounce plakaly. Byla půlnoc a já věděla, že dneska už to nesnesu ani o minutu déle.

„Jsi k ničemu, Lenko! Kdybys aspoň jednou v životě něco udělala pořádně!“ zařval Petr a láhev rozbil o stůl. Sklo se rozletělo po podlaze. V tu chvíli jsem popadla Adélku i malého Tomáška za ruce a utíkala s nimi do předsíně. Slyšela jsem jeho kroky za sebou, jeho dech, jeho nadávky. Vzala jsem bundy, ani jsem si nevzala peněženku nebo mobil. Jen klíče a děti.

Venku byla zima. Listopadová Praha je krutá, zvlášť v noci. Děti plakaly, třásly se zimou i strachem. Já měla v hlavě jen jediné: pryč odsud, pryč od něj. Běžela jsem s nimi přes sídliště, kolem paneláků, kde za okny svítily lampičky a lidé spali ve svých teplých postelích. Nikdo neotevřel okno, nikdo se nezeptal, proč žena s dětmi běží uprostřed noci venku.

Zastavila jsem se až u autobusové zastávky. Děti jsem objala a snažila se je zahřát vlastním tělem. „Nebojte se, všechno bude dobrý,“ šeptala jsem jim do vlasů, i když jsem sama nevěřila ani slovo. Autobus přijel až za půl hodiny. Nastoupili jsme dovnitř, řidič na mě vrhl podezřívavý pohled.

„Kam jedete takhle v noci?“ zeptal se.

„K babičce,“ zalhala jsem. Ve skutečnosti jsem neměla kam jít. Máma mi už dávno řekla, že „problémy si máš řešit doma“ a že „chlapi jsou prostě takoví“. Když jsem jí volala naposledy, jen povzdechla: „Lenko, vydrž to kvůli dětem.“

Jeli jsme noční Prahou, světla lamp klouzala po oknech autobusu. Děti usnuly mi na klíně. Já zírala do tmy a přemýšlela, co teď. Měla jsem v kapse jen pár drobných a klíče od bytu, do kterého už nikdy nechci vstoupit.

Vystoupila jsem na Florenci. U nádraží bylo pár bezdomovců, někdo spal na lavičce zabalený v dece. Vzpomněla jsem si na dětství – na to, jak jsme s mámou chodily na trhy pro čerstvé rohlíky a jak mi slíbila, že mě nikdy nenechá samotnou. Teď byla daleko a já byla sama s dětmi v noční Praze.

Sedla jsem si s nimi na lavičku a objala je pevněji. Přemýšlela jsem, jestli mám jít na policii nebo do nějakého azylového domu. Ale bála jsem se – co když mi děti vezmou? Co když mi nikdo neuvěří? Petr byl vždycky milý před ostatními. Jen doma byl jiný.

Začalo pršet. Kapky bubnovaly do střechy zastávky. Tomášek se probudil a začal plakat: „Mami, já chci domů.“

„Já vím, broučku,“ políbila jsem ho na čelo a snažila se nebrečet před nimi.

V tu chvíli ke mně přišla starší paní s igelitkou.

„Slečno, jste v pořádku?“ zeptala se tiše.

Podívala jsem se na ni – měla laskavé oči a šedivé vlasy stažené do drdolu.

„Potřebujete pomoct?“

Nevěděla jsem, co říct. Jen jsem přikývla a rozplakala se naplno.

Paní nás vzala k sobě domů – bydlela nedaleko v malém bytě plném knih a starých fotografií. Uvařila nám čaj a dala dětem piškoty.

„Jmenuji se Marie,“ představila se.

Seděla jsem u stolu a třásla se zimou i strachem.

„Můžete tu zůstat přes noc,“ řekla tiše Marie. „Ráno něco vymyslíme.“

Děti usnuly v její posteli, já seděla v kuchyni a poprvé po letech cítila klid. Marie mi vyprávěla svůj příběh – taky zažila násilí od manžela a taky jednou utekla uprostřed noci.

„Nebojte se požádat o pomoc,“ řekla mi. „Nejste sama.“

Ráno jsme šly spolu na policii i na sociálku. Bylo to těžké – bála jsem se ostudy i toho, co bude dál. Ale Marie šla všude se mnou. Pomohla mi najít azylový dům pro matky s dětmi.

První týdny byly těžké – děti plakaly po domově, já měla výčitky svědomí i strach z budoucnosti. Ale každý den jsem cítila větší sílu. Začala jsem chodit na kurzy, hledat práci a pomalu věřit sama sobě.

Jednou večer jsme s dětmi seděli na posteli v malém pokoji azylového domu a Adélka se mě zeptala: „Mami, už nikdy nepůjdeme zpátky k tátovi?“

Podívala jsem se jí do očí a poprvé bez váhání řekla: „Ne, už nikdy.“

Dneska už mám práci v knihovně a pronajímáme si malý byt na okraji Prahy. Není to lehké – peněz je málo a někdy mě přepadne strach z budoucnosti. Ale když vidím děti smát se bez strachu, vím, že to stálo za to.

Někdy si večer sednu k oknu a přemýšlím: Proč je tak těžké odejít? Proč tolik žen radši mlčí? A kde bych dnes byla, kdybych tu noc nenašla odvahu? Co byste udělali vy na mém místě?