Všechno zůstalo na mně: Příběh dcery, která musela být silná

„Proč zase voláš mně? Máš přece i syna!“ slyším maminku, jak zoufale volá z ložnice, zatímco já už po sté skládám její prášky do krabičky. Je středa večer, venku prší a já jsem po dvanáctihodinové směně v nemocnici. Můj bratr Petr mi ani dnes nezvedl telefon. Vždycky měl na všechno čas – kromě rodiny.

„Mami, Petr má práci, víš to,“ odpovídám tiše, i když mě to uvnitř pálí. Vždycky jsem byla ta hodná dcera. Ta, která nevyvolává konflikty, která se učila na samé jedničky, která nikdy neodmlouvala. Petr byl opak – věčně v průšvihu, ale vždycky mu všechno prošlo. Táta mu říkal „náš kluk“, maminka mu vařila zvlášť, když nechtěl to, co bylo k obědu. Já jsem si zvykla být nenápadná.

Teď je mi čtyřicet tři a všechno zůstalo na mně. Maminka je po mrtvici, potřebuje pomoc se vším. Petr bydlí jen o dvě ulice dál, ale prý má moc práce a jeho žena Jana je „alergická na nemocnice“. Když jsem ho naposledy prosila, jestli by mohl mamince aspoň nakoupit, řekl: „Hele, ty jsi zdravotní sestra, to zvládáš líp.“

Někdy mám pocit, že se dusím. Sedím u maminky v kuchyni a poslouchám její stesky na bolavé nohy, na samotu, na to, že už jí nikdo nezavolá. „Petr by mohl přijít aspoň na kafe,“ říká občas s nadějí v hlase. Vždycky jí slíbím, že mu to připomenu. Ale vím, že je to marné.

Jednou večer jsem to už nevydržela a zavolala Petrovi znovu. „Petře, mamka tě potřebuje. Nemůžu tu být pořád sama.“

„Hele, Lucko,“ povzdechl si do telefonu otráveně, „já fakt nemůžu. Máme teď v práci uzávěrku a Jana má migrénu. Ty jsi vždycky byla ta silná, tak to zvládneš.“

Ta slova mě bodla jako nůž. Silná? Já? Nikdy jsem si tak nepřipadala. Jen jsem se naučila nebrečet nahlas.

Když jsem byla malá, pamatuju si jeden Štědrý den. Petr rozbil vánoční ozdobu a já dostala vynadáno, protože jsem ho prý měla hlídat. Od té doby jsem pochopila, že když něco pokazí on, stejně za to můžu já. A tak jsem se naučila být tichá a poslušná.

Teď mám pocit, že se ten vzorec nikdy nezměnil. Maminka sice říká, že mě má ráda stejně jako Petra, ale když přijde řeč na pomoc nebo rozhodnutí, vždycky se obrací na mě. „Ty jsi přece rozumnější,“ říká často.

Jednou jsem se odvážila zeptat: „Mami, proč nikdy nepožádáš Petra?“

Podívala se na mě smutně: „On by stejně nepřišel.“

A tak nosím tenhle kříž dál. Každý den po práci běžím do obchodu pro maminku, vařím jí polévky do zásoby a večer jí čtu noviny nahlas, protože už špatně vidí. Někdy mám vztek na Petra, někdy na sebe – proč neumím říct dost?

Jednou přišla sousedka paní Novotná a viděla mě, jak tahám těžkou tašku s nákupem do druhého patra. „Lucko, proč ti Petr nepomůže?“ zeptala se přímo.

„On má moc práce,“ odpověděla jsem automaticky.

„To je zvláštní,“ zamračila se paní Novotná. „Když byl malý, běhal tu pořád a dělal lumpárny. Ty jsi byla vždycky ta hodná.“

Zasmála jsem se hořce: „A teď jsem ta unavená.“

Někdy večer sedím doma v kuchyni a přemýšlím nad tím vším. Proč je to vždycky na těch tichých? Proč ti hluční a problémoví dostanou víc lásky i pochopení? Když jsem byla malá, myslela jsem si, že když budu hodná a budu pomáhat, budou mě mít rádi víc. Ale teď mám pocit, že čím víc dávám, tím míň si toho ostatní váží.

Minulý týden měla maminka narozeniny. Upekla jsem jí dort a pozvala i Petra s rodinou. Přišli pozdě a odešli brzy – Petr měl prý schůzku s klientem a jeho dcera Anička byla otrávená z toho, že tu není wifi.

Když jsme zůstaly s maminkou samy u stolu plného nedojedených chlebíčků, podívala se na mě a řekla: „Jsi moje zlatíčko.“

Usmála jsem se a polkla slzy.

Někdy mám chuť utéct – od všeho i od všech. Ale pak si vzpomenu na všechny ty chvíle z dětství: jak mě maminka učila plést copánky, jak jsme spolu pekly bábovku… A vím, že ji nemůžu nechat samotnou.

Ale někdy bych si přála slyšet od Petra aspoň jednou: „Díky, Lucko.“ Nebo od maminky: „Vím, že je toho na tebe moc.“

Možná je tohle úděl těch silných – být oporou pro všechny ostatní a přitom zůstávat neviditelný.

Co myslíte? Je správné nést všechno na svých bedrech jen proto, že jsme byli vždycky ti hodní? Nebo bychom měli umět říct dost?