Když pomoc bolí: Příběh o tchyni, která neumí odejít

„Kláro, ty jsi zase zapomněla vypnout troubu! Co kdybych tu nebyla? Vždyť byste si tu všichni upekli nohy!“ ozvalo se z kuchyně. Stála jsem v předsíni, v ruce tašku s nákupem a v hlavě mi hučelo. Marie, moje tchyně, byla u nás doma už potřetí tento týden. Bez ohlášení. Bez pozvání. S klíčem, který jí kdysi dal můj muž Tomáš, když jsme byli na dovolené. Od té doby ho nevrátila.

„Mami, prosím tě, nech Kláru být,“ ozval se Tomáš z obýváku, ale jeho hlas byl slabý, skoro omluvný. Marie ho ignorovala a dál vytahovala z trouby plech s koláčem, který jsem tam nechala vychladnout. „Tohle je suché, Kláro. Musíš víc másla. Já ti to příště ukážu.“

Zhluboka jsem se nadechla a snažila se nevybuchnout. Vždycky jsem byla klidná, rozumná žena. Ale poslední měsíce mě Marie doháněla k šílenství. Každý den měla potřebu nám pomáhat – prát naše prádlo, přerovnávat skříně, vařit večeře podle svých receptů. Nikdy se nezeptala, jestli o to stojím. Nikdy nerespektovala naše soukromí.

Začalo to nenápadně. Po narození naší dcery Aničky přišla s nabídkou pomoci. Byla jsem vděčná – první týdny byly těžké a každá ruka dobrá. Jenže když jsem se chtěla postavit na vlastní nohy, Marie už neodešla. „Jsem tu pro vás,“ říkala pořád dokola. Ale já jsem cítila spíš dusno než úlevu.

Jednoho dne jsem přišla domů dřív z práce a našla Marii, jak přerovnává moje spodní prádlo v ložnici. „Tohle je nepraktické,“ komentovala moje krajkové kalhotky a skládala je do komínků podle barvy. „Musíš mít systém.“

„Mami!“ vyhrkl Tomáš, když jsem mu to večer vyprávěla. „To snad není možné.“

„Ale ona to myslí dobře,“ dodal hned vzápětí a já cítila, jak se mezi námi staví zeď nepochopení.

Začali jsme se hádat kvůli maličkostem. Tomáš byl mezi dvěma mlýnskými kameny – miloval mě i svou matku a nedokázal se postavit ani jedné z nás. Já jsem byla čím dál víc podrážděná a unavená. Přestala jsem zvát kamarádky domů, protože jsem nikdy nevěděla, kdy Marie přijde a začne jim nabízet bábovku nebo komentovat jejich oblečení.

Jednou večer jsem seděla v kuchyni a brečela do hrnku s čajem. Anička spala a Tomáš přišel tiše za mnou.

„Kláro… co mám dělat? Ona je sama od té doby, co táta umřel. Chce být užitečná.“

„Ale já už to nezvládám,“ zašeptala jsem. „Cítím se jako host ve vlastním bytě.“

Tomáš mě objal, ale bylo to objetí bezradného člověka.

Další den ráno Marie přišla s novou sadou ručníků a začala je rozkládat po koupelně. „Ty tvoje jsou už staré,“ poznamenala. „A taky jsem ti vyprala všechny podprsenky.“

V tu chvíli mi praskly nervy.

„Marie! Prosím vás! Já už to takhle nechci! Potřebuju svůj prostor! Potřebuju být máma po svém!“ vykřikla jsem a hlas se mi třásl.

Marie ztuhla a poprvé za celou dobu vypadala zaskočeně.

„Já… já jsem jen chtěla pomoct,“ zamumlala.

„Já vím,“ řekla jsem tišeji. „Ale vaše pomoc mě ničí.“

Ten den odešla dřív než obvykle.

Večer jsme s Tomášem seděli naproti sobě u stolu a mlčeli. Nakonec řekl: „Musíme jí to říct jasně oba dva.“

A tak jsme další den pozvali Marii na kávu a společně jí vysvětlili, že ji máme rádi, ale potřebujeme vlastní životní prostor. Bylo to těžké – plakala ona i já. Ale poprvé za dlouhou dobu jsem cítila úlevu.

Marie teď chodí na návštěvu jednou týdně a vždycky předem zavolá. Někdy je mi jí líto – vím, že je sama a že její život po smrti manžela ztratil smysl. Ale musím chránit svou rodinu i sebe.

Někdy večer přemýšlím: Je možné najít rovnováhu mezi pomocí a svobodou? Jak jste to zvládli vy? Máte podobnou zkušenost?