Oslava, která mi zlomila srdce: Příběh jedné těhotné ženy z Prahy

„Lucie, pojď už! Všichni na tebe čekají!“ volala na mě Jana z obýváku, zatímco jsem se v koupelně snažila zamaskovat kruhy pod očima. Těhotenství mi dalo zabrat víc, než jsem čekala, a poslední týdny jsem byla podrážděná a unavená. Ale dnes měl být výjimečný den – moje první baby shower, kterou pro mě Jana s láskou připravila. Všude po bytě voněly koláčky, balonky s nápisy „Bude to holčička!“ visely ze stropu a v rohu stála velká krabice s dárky.

Vstoupila jsem do místnosti a všechny ženy začaly tleskat. „Lucinko, gratulujeme!“ zvolala moje maminka a objala mě. Byla tu i moje sestra Petra, kolegyně z práce a pár sousedek. Tomáš, můj manžel, slíbil, že se na chvíli zastaví, ale zatím nikde nebyl vidět. Jana mi podala sklenici nealkoholického šampaňského a šeptla: „Dneska si to užijeme, zasloužíš si to.“

Začaly jsme rozbalovat dárky. Smály jsme se nad miniaturními ponožkami a roztomilými bodyčky. Najednou se ozval zvonek. Jana šla otevřít a já slyšela tlumený rozhovor na chodbě. Za chvíli se vrátila s Tomášem. „Promiň, měl jsem poradu,“ omlouval se a políbil mě na tvář. Všimla jsem si, že je nervózní, ale přičítala jsem to jeho práci.

Oslava pokračovala, když Jana navrhla hru: Každá z nás měla napsat vzkaz pro miminko na barevný papírek. Papírky jsme pak četly nahlas. Když přišel na řadu Tomášův vzkaz, Jana ho přečetla: „Doufám, že budeš mít lepší život než já.“ V místnosti zavládlo ticho. Všichni se rozpačitě usmáli, ale mně se sevřel žaludek.

Po chvíli jsem šla do kuchyně pro další tác s chlebíčky. Za sebou jsem zaslechla tlumené hlasy – poznala jsem Janin a Tomášův. „Musíš jí to říct,“ šeptala Jana naléhavě. „Ne teď, prosím,“ odpověděl Tomáš roztřeseným hlasem.

Zůstala jsem stát za dveřmi jako přimražená. Co mi má Tomáš říct? V hlavě mi začaly vířit myšlenky. Vrátila jsem se do obýváku a snažila se tvářit normálně, ale v očích mi pálily slzy.

Po oslavě všichni odešli kromě Jany. Seděla jsem na gauči a dívala se na ni: „Co mi Tomáš tají?“ Jana zbledla. „Lucie… já… nechci ti ublížit.“

„Řekni mi to! Teď hned!“ vykřikla jsem.

Jana sklopila oči: „Tomáš má dítě s jinou ženou. Narodilo se před dvěma měsíci.“

V tu chvíli se mi zatočila hlava. Všechno kolem mě se rozmazalo. „To není možné…“ zašeptala jsem.

Jana mě objala: „Chtěla jsem ti to říct dřív, ale bála jsem se…“

Tomáš mezitím vešel do místnosti. „Lucie, prosím…“ začal.

„Jak jsi mi to mohl udělat?“ křičela jsem skrz slzy. „Čekáme spolu dítě! Milovala jsem tě!“

Tomáš mlčel, oči plné studu. „Byla to chyba… Nechtěl jsem ti ublížit.“

„Chyba? Dítě není chyba! To je život!“ vybuchla jsem.

Následující dny byly jako zlý sen. Tomáš se odstěhoval k rodičům a já zůstala sama v našem bytě na Žižkově. Maminka ke mně chodila každý den, ale já jen ležela v posteli a dívala se do stropu. Miminko ve mně kopalo a připomínalo mi, že musím žít dál.

Jednoho večera přišla Jana s hrnkem kakaa a sedla si ke mně na postel. „Lucie, nejsi sama. Máš mě, Petru i maminku. Zvládneš to.“

Rozplakala jsem se jí na rameni: „Jak mám věřit lidem? Jak mám věřit sama sobě?“

Jana mě pohladila po vlasech: „Možná teď nevíš jak, ale časem najdeš sílu odpustit – jemu i sobě.“

Začala jsem chodit na procházky po Riegrových sadech a pomalu se vracela do života. S Petrou jsme vybíraly kočárek a maminka pletla svetříky pro vnučku. Tomáš mi občas psal zprávy – chtěl být součástí života našeho dítěte. Dlouho jsem mu neodpovídala.

Když se narodila Anička, držela jsem ji v náručí a cítila obrovskou lásku i bolest zároveň. Tomáš přišel do porodnice s kyticí růží a slzami v očích: „Můžu ji vidět?“ Přikývla jsem.

Dnes je Aničce půl roku. S Tomášem jsme našli způsob, jak spolu komunikovat kvůli ní, ale naše manželství už nikdy nebude jako dřív. Přesto věřím, že všechno má svůj důvod.

Někdy večer sedím u postýlky a ptám se sama sebe: „Jak dlouho trvá, než člověk dokáže odpustit? A je vůbec možné začít znovu věřit?“