Mezi modlitbou a zoufalstvím: Jak jsem pečovala o maminku a hledala sílu ve víře

„Aleno, pojď sem, prosím tě!“ ozvalo se z ložnice tak slabě, že jsem na okamžik ztuhla s rukama ponořenýma v dřezu plném nádobí. Voda mi stékala po zápěstí, ale já už běžela chodbou. Maminka ležela na posteli, oči měla zarudlé a v koutcích úst jí zůstaly stopy od snídaně, kterou už sama nedokázala sníst. „Co potřebuješ, mami?“ zeptala jsem se a snažila se, aby můj hlas zněl klidněji, než jak jsem se cítila.

„Já už nemůžu…“ zašeptala. Sedla jsem si k ní na postel a pohladila ji po vlasech. V tu chvíli jsem cítila, jak se mi v hrudi svírá úzkost. Bylo to už půl roku, co mamince diagnostikovali Alzheimerovu chorobu. Od té doby se náš život obrátil naruby. Každý den byl plný malých bitev – s její pamětí, s její náladou, s vlastní únavou i s bratrem Petrem, který měl vždycky plnou pusu rad, ale nikdy si nenašel čas přijít pomoct.

„Mami, zvládneme to spolu,“ zašeptala jsem a přitom jsem si nebyla jistá, jestli tomu sama věřím. Když jsem jí utírala ústa a pomáhala jí posadit se, vzpomněla jsem si na dětství – jak mě držela za ruku při prvním dni ve škole, jak mě utěšovala po rozchodu s prvním klukem. Teď jsem byla já ta silnější. Nebo bych aspoň měla být.

Odpoledne přišel Petr. „Aleno, proč jsi jí zase nedala čisté pyžamo?“ vyjel na mě hned ve dveřích. „Petr, víš vůbec, kolik toho tady je? Zkus si to na jeden den!“ vybuchla jsem poprvé za dlouhé týdny. Maminka nás pozorovala vyděšenýma očima a já cítila vinu i vztek zároveň. „Já bych rád pomohl, ale mám práci,“ zamumlal Petr a rychle odešel do obýváku.

Večer jsem seděla u kuchyňského stolu s hlavou v dlaních. Všude byl klid, jen tikot hodin a občasné zakašlání z ložnice. Sáhla jsem po růženci, který mi dala babička před lety. Nikdy jsem nebyla zvlášť věřící, ale v posledních měsících jsem se modlila častěji než kdy dřív. „Bože, dej mi sílu,“ šeptala jsem do ticha. Někdy mi připadalo, že modlitba je jediný prostor, kde můžu být slabá a kde mě někdo slyší.

Jednou v noci mě probudil mamčin křik. Přiběhla jsem k ní – byla zmatená, nepoznávala mě. „Kde je moje maminka? Proč tu nejsem doma?“ plakala. Objala jsem ji a snažila se ji uklidnit. „Jsem tady s tebou, mami,“ opakovala jsem dokola jako mantru. Když konečně usnula, seděla jsem vedle ní a slzy mi tekly po tvářích. Připadala jsem si bezmocná.

Začala jsem chodit každou neděli do kostela na Malé Straně. Seděla jsem v lavici mezi starými ženami a poslouchala varhany. Nešlo ani tak o slova kněze – spíš o ten pocit klidu, který mi tamní prostor dával. Jednou ke mně přišla paní Novotná: „Vypadáte unaveně, děvče.“ Rozplakala jsem se jí na rameni jako malá holka.

S Petrem jsme se hádali čím dál častěji. Jednou přišel s nápadem dát maminku do domova důchodců. „To přece nemůžeme!“ vykřikla jsem. „Aleno, ničíš si život! Máš právo žít taky pro sebe!“ křičel on. Dny nato jsme spolu nemluvili.

Jednoho rána maminka upadla v koupelně. Zvedala jsem ji ze země a cítila, jak mi dochází síly. Zavolala jsem sanitku – poprvé za celou dobu jsem si přiznala, že to sama nezvládnu. V nemocnici mi lékařka řekla: „Musíte myslet i na sebe.“

Doma jsem seděla u okna a dívala se na déšť stékající po skle. Vzpomněla jsem si na slova z kázání: „Bůh nám nedává víc, než uneseme.“ Ale co když už dál nemůžu? Co když selžu?

Nakonec jsme s Petrem našli kompromis – střídali jsme se po týdnu a domluvili pečovatelku z charity. Nebylo to dokonalé řešení, ale aspoň jsem mohla občas vydechnout.

Maminka odešla tiše jednoho rána za zvuku zvonů z nedalekého kostela. Seděla jsem u její postele a držela ji za ruku až do konce.

Dnes chodím kolem jejího pokoje a někdy mám pocit, že ji slyším volat mé jméno. Modlím se za ni i za sebe – abych našla odpuštění za všechny chvíle slabosti i vzteku.

Byla bych dnes jiná dcera? Udělala bych něco jinak? Možná… Ale dala jsem do toho všechno.

Co byste udělali vy? Máte zkušenost s péčí o své blízké? Jak jste hledali sílu dál pokračovat?