Káva, která rozlila pohár: Příběh jedné tchyně a jedné snachy

„To snad nemyslíš vážně, že mi ani nenabídneš kávu?“ ozvalo se ode dveří kuchyně hlasem, který byl směsicí překvapení a ublíženosti. Stála tam moje tchyně, paní Marie, v promočeném kabátu, s kapkami deště stékajícími po tváři. V ruce držela igelitku s domácím koláčem, který vždycky peče na svátky. Jenže dnes byl obyčejný čtvrtek a já ji rozhodně nečekala.

V tu chvíli jsem ztuhla. V hlavě mi běžely myšlenky jako splašené koně: Proč přišla bez ohlášení? Proč jsem si nevšimla, že potřebuje něco teplého? Proč mám pocit, že nikdy nejsem dost dobrá? „Promiňte, Marie, já vás vůbec nečekala… Mám tu čaj, nebo vám rychle uvařím kávu,“ snažila jsem se zachránit situaci.

„To už je jedno,“ mávla rukou a posadila se ke stolu. „Vždyť já jsem jenom vaše tchyně, že?“ Její hlas byl tichý, ale v očích jí plály jiskry. Snažila jsem se jí nabídnout koláč, ale odmítla. Seděla tam, mlčela a dívala se z okna na šedou zahradu.

Když přišel Petr z práce, poznal podle dusné atmosféry, že se něco stalo. „Co je?“ zeptal se a pohledem přelétl mezi mnou a matkou. Marie vstala, popadla kabelku a řekla: „Já už půjdu. Nechci být na obtíž.“

Petr za ní vyběhl na chodbu. Slyšela jsem jejich tlumený rozhovor: „Mami, co blázníš? Zůstaň aspoň na večeři.“ – „Ne, Petrku, já už jsem tu zbytečná.“ Dveře se zabouchly a já zůstala stát v kuchyni s pocitem viny.

Večer jsme s Petrem seděli naproti sobě u stolu. Mlčel. Nakonec řekl: „Proč jsi jí nenabídla kafe? Víš, jak to má ráda.“

„Přišla bez ohlášení! Byla jsem v pyžamu, měla jsem rozdělanou práci…“ bránila jsem se. Ale věděla jsem, že to není omluva. Petr jen zavrtěl hlavou: „Víš, jak je na to citlivá. Má pocit, že ji nemáš ráda.“

A tak začal náš tichý boj. Marie mi přestala volat, přestala posílat vnoučatům balíčky s perníčky. Petr byl podrážděný a doma bylo dusno. Každý večer jsem přemýšlela, jestli jsem opravdu tak špatná snacha. Vzpomínala jsem na začátky s Petrem – jak mě jeho rodina přijala s otevřenou náručí, jak jsme s Marií pekly vánoční cukroví a smály se nad rozbitými rohlíčky.

Jenže pak přišla první hádka kvůli svatbě – chtěla rozhodovat o barvě šatů i o tom, koho pozveme. Pak přišlo narození našeho syna Tomáška a Marie měla vždycky připomínky: „Tohle dítě potřebuje víc čepiček!“, „Nedávej mu tolik sladkého!“ Vždycky jsem si říkala, že to myslí dobře. Ale někde uvnitř mě to začalo bolet.

Teď jsem měla pocit, že kvůli jedné kávě se všechno zhroutilo. Přemýšlela jsem, jestli mám zavolat a omluvit se. Ale co bych řekla? Že mě mrzí, že jsem nebyla pohostinná? Nebo že mě mrzí, že ona nikdy nevidí moji snahu?

Jednoho dne přišel Tomášek ze školky s obrázkem pro babičku. „Mami, kdy zase přijde babička?“ zeptal se bezelstně. V tu chvíli mi bylo do pláče. Děti neřeší dospělácké spory – chtějí jen lásku.

Nakonec jsem se odhodlala a šla za Marií domů. Otevřela mi opatrně dveře. „Co potřebuješ?“ zeptala se chladně.

„Chtěla bych si promluvit,“ řekla jsem tiše. Sedly jsme si ke stolu – tentokrát jsem jí sama uvařila kávu. Chvíli bylo ticho.

„Víte, Marie… mrzí mě to s tou kávou. Byla jsem unavená a překvapená vaší návštěvou. Ale nechci, abychom kvůli tomu přišly o všechno hezké.“

Marie mlčela dlouho. Pak řekla: „Já vím, že nejsem jednoduchá. Ale mám pocit, že mě odstrkujete…“

„To není pravda,“ vyhrkla jsem. „Jen někdy nevím, jak vám dát najevo, že vás mám ráda.“

Seděly jsme tam dlouho a povídaly si o všem možném – o Petrově dětství, o Tomáškovi i o tom, jak těžké je někdy najít společnou řeč mezi generacemi.

Když jsem odcházela domů, cítila jsem úlevu i smutek zároveň. Věděla jsem, že to nebude jednoduché – že jedna káva nezmění roky nedorozumění. Ale možná jsme obě udělaly první krok.

Doma jsem si sedla do kuchyně a přemýšlela: Proč jsou někdy ty nejmenší věci – jako šálek kávy – tím největším kamenem úrazu? A opravdu je možné odpustit a začít znovu? Co byste udělali vy na mém místě?