Proč jsem souhlasila, že se postarám o vnuka? Lekce lásky a vytrvalosti, kterou jsem nečekala

„Mami, prosím tě, můžeš dneska pohlídat Matýska? Ve školce mají havárii vody a já musím do práce.“ Slyšela jsem v telefonu hlas své dcery Kláry, který se třásl nervozitou. Bylo půl sedmé ráno a já právě zalévala kávu. V tu chvíli jsem si představila svůj klidný den – knížka, zahrada, možná procházka s kamarádkou. Ale místo toho jsem řekla: „Samozřejmě, přiveď ho.“

Za půl hodiny už stál Matýsek ve dveřích, s batůžkem na zádech a očima plnýma očekávání. Klára byla ve spěchu, políbila mě na tvář a sotva stačila říct: „Děkuju, mami. Opravdu nevím, co bych bez tebe dělala.“ Dveře se zabouchly a já zůstala sama s tříletým klukem, který se okamžitě rozběhl do obýváku a začal tahat hračky z krabice.

První hodina byla ještě idylická. Matýsek si hrál s autíčky, já si četla noviny. Ale pak přišla první krize: „Babi, kde je můj medvídek?“ Začalo pátrání po plyšákovi, které skončilo slzami a zoufalým voláním: „Chci maminku!“ Snažila jsem se ho utěšit, ale všechno bylo špatně. Nabízela jsem mu sušenky, pohádku, dokonce i čokoládu – nic nepomáhalo.

V tu chvíli jsem si vzpomněla na své vlastní mateřství. Jak často jsem byla unavená, podrážděná a bezradná. Jak jsem někdy křičela na Kláru, když byla malá a nechtěla spát. A teď jsem stála před stejnou výzvou – jenže už mi bylo šedesát a energie nebyla tolik jako dřív.

„Matýsku, pojď ke mně,“ řekla jsem tiše a vzala ho do náruče. Chvíli se bránil, ale pak se ke mně přitulil a začal tiše vzlykat. Seděla jsem s ním na gauči a hladila ho po vlasech. Najednou mi došlo, jak moc mi chybělo tohle objetí – blízkost dítěte, jeho důvěra.

Po chvíli se uklidnil a začali jsme stavět věž z kostek. Smál se, když mu spadla, a já s ním. Najednou byl svět jednodušší – jen my dva a barevné kostky. Zapomněla jsem na čas i na všechny starosti.

Kolem poledne přišla další zkouška: „Babi, mám hlad!“ Vzpomněla jsem si na Klářinu poznámku: „Matýsek nesnáší rajskou.“ Otevřela jsem lednici a zoufale hledala něco jedlého. Nakonec jsem udělala bramborovou kaši s vajíčkem – jednoduché jídlo mého dětství. Matýsek snědl dvě porce a olízl si prsty.

Když usnul po obědě na gauči, sedla jsem si vedle něj a dívala se na jeho klidnou tvář. V tu chvíli mi hlavou běžely všechny ty roky – jak rychle utekly! Klára byla kdysi stejně malá jako on. A já byla mladá máma, která měla pocit, že všechno zvládne sama.

Odpoledne přišla další výzva: telefonát od Kláry. „Mami, nezlobí moc? Já vím, že je někdy náročný…“ V jejím hlase byla únava i výčitky. „Neboj se,“ řekla jsem jí upřímně. „Je to zlatíčko. Jen potřebuje trochu trpělivosti.“

Ale nebylo to tak jednoduché. Když se Matýsek probudil, začal být neklidný. Chtěl ven, ale venku lilo jako z konve. Začal dupat nohama a křičet: „Chci jít ven! Chci za maminkou!“ V tu chvíli jsem cítila vztek i bezmoc – proč to musí být tak těžké? Proč musím být vždycky ta silná?

Vzpomněla jsem si na rozhovor s manželem Petrem před pár týdny: „Proč pořád pomáháš Kláře? Už je dospělá.“ Tehdy mě to zabolelo. Ale dnes jsem pochopila – rodina není o tom dělat jen to, co je snadné. Je to o tom být tu pro druhé i tehdy, když je to těžké.

Nakonec jsme si s Matýskem udělali piknik v obýváku. Rozložili jsme deku na koberec, dali si jablko a sušenky a povídali si o autech a dinosaurech. Smál se tak nahlas, že mě to dojalo k slzám.

Když večer přišla Klára domů, objala mě i Matýska tak pevně, až mi vyhrkly slzy do očí. „Děkuju ti, mami,“ zašeptala mi do ucha. V tu chvíli jsem věděla, že všechno to úsilí stálo za to.

Když jsem večer ležela v posteli, přemýšlela jsem nad tím dnem. Kolik toho člověk vydrží pro lásku? A proč je někdy tak těžké říct si o pomoc nebo ji přijmout? Možná právě v těch nejtěžších chvílích poznáme skutečnou sílu rodiny.

A vy? Co byste udělali na mém místě? Máte někdy pocit, že musíte být silní pro všechny kolem sebe?