Švagrová mě viní z hladu své dcery: Když rodina praská ve švech

„Tohle už není normální, Ivano! Moje dcera nemá co jíst a ty si tady v klidu vaříš večeři pro svou rodinu?“ křičela na mě švagrová Alena, zatímco stála ve dveřích naší kuchyně. Její hlas se nesl celým bytem a já cítila, jak se mi třesou ruce. Můj muž Petr seděl u stolu, hlavu v dlaních, a náš syn Honzík se schovával za dveřmi do obýváku.

V tu chvíli jsem měla chuť křičet taky. Ale místo toho jsem jen tiše řekla: „Aleno, já ti už několikrát nabízela pomoc. Ale nemůžu za to, že jsi odešla od Karla a teď nemáš peníze.“

Alena mi skočila do řeči: „Ty vůbec nevíš, jaké to je! Karel mě podváděl roky, já jsem jen chtěla trochu štěstí. A teď? Teď nemám nic! Ani na rohlíky pro malou.“

Věděla jsem, že to není pravda. Všichni v rodině věděli, že to byla Alena, kdo měl poměr s kolegou z práce. Karel ji sice taky zanedbával, ale ona byla ta, kdo odešel. A teď čekala, že ji zachráníme. Že já budu ta, kdo jí každý týden pošle tašku s nákupem, protože ona „nemá na jídlo“.

Petr se konečně zvedl od stolu a zkusil situaci uklidnit: „Aleno, prosím tě, nehádejte se tady. Ivana ti už několikrát pomohla. Nemůžeme ale živit dvě domácnosti.“

Alena se rozplakala. „Takže vy mě necháte na holičkách? Vy? Moje vlastní rodina?“

Cítila jsem vinu i vztek zároveň. Vždyť jsme jí pomáhali – platili jsme jí složenky, kupovali oblečení pro malou Lucinku, dokonce jsme ji nechali u nás bydlet celý měsíc, když ji Karel vyhodil. Ale Alena chtěla víc. Chtěla, abychom převzali odpovědnost za její životní rozhodnutí.

Ten večer jsem dlouho nemohla usnout. Petr mlčel a já přemýšlela, kde je ta hranice mezi pomocí a zneužíváním důvěry. Vždyť Lucinka za nic nemůže. Je to jen malá holka, která teď trpí kvůli chybám svých rodičů.

Druhý den ráno mi přišla zpráva od tchyně: „Ivanko, Alena říkala, že jsi jí odmítla pomoct s jídlem pro Lucinku. To přece není správné.“

Zamrazilo mě. Takže teď jsem já ta špatná? Já, která se snaží držet naši rodinu pohromadě? Odpověděla jsem stručně: „Pomáhám, jak můžu. Ale nemůžu nést odpovědnost za všechno.“

Tchyně už neodepsala.

Večer přišla Alena znovu. Tentokrát s Lucinkou za ruku. Holčička měla na sobě špinavé tričko a v očích strach.

„Ivano,“ začala Alena tišeji než obvykle, „můžu si půjčit trochu mouky a vajíčko? Udělala bych Lucince palačinky.“

Podala jsem jí mouku i vajíčka a nabídla jí i trochu mléka. Lucinka se na mě usmála a já cítila, jak mi vlhnou oči.

„Děkuju,“ řekla Alena a rychle odešla.

Petr přišel ke mně a objal mě kolem ramen. „Děláš pro ně víc než kdokoliv jiný,“ zašeptal.

Ale já měla pocit, že to nestačí. Že nikdy nebude dost.

O týden později přišla další rána. Alena si našla nového přítele – Radka – a začala trávit večery mimo domov. Lucinka často zůstávala sama doma nebo u nás. Jednou večer přišla s pláčem: „Maminka zase odešla… Můžu tu spát?“

Samozřejmě jsem ji nechala přespat u nás. Ale v hlavě mi běžely myšlenky: Co když se něco stane? Co když Alena zase zmizí na několik dní?

Začala jsem si všímat, že Petr je čím dál víc nervózní. Jednou večer vybuchl: „Ivano, já už tohle nezvládám! Máma nám vyčítá, že nepomáháme dost, Alena nás využívá a Honzík je z toho všeho nešťastný!“

Sedli jsme si spolu do kuchyně a dlouho jsme mluvili o tom, co dál. Petr navrhl, že bychom mohli kontaktovat sociálku – ale já měla strach, co by to udělalo s rodinou.

Nakonec jsme se rozhodli promluvit si s Alenou otevřeně. Pozvali jsme ji k nám na kávu.

„Aleno,“ začala jsem opatrně, „víme, že to máš těžké. Ale Lucinka potřebuje stabilitu. Nemůže být pořád u nás nebo sama doma.“

Alena se rozplakala: „Já vím… Já už nevím, co mám dělat… Radek mě nechce s dítětem…“

Petr ji pohladil po ruce: „Musíš si najít práci a postarat se o Lucinku. My ti pomůžeme s hlídáním nebo nákupem občas, ale nemůžeme tě živit pořád.“

Alena kývla a slíbila, že se polepší.

Ale uplynuly další týdny a nic se nezměnilo. Lucinka byla čím dál častěji u nás. Honzík začal být žárlivý – měl pocit, že mu bereme mámu.

Jednoho dne jsem našla Honzíka plakat v pokoji: „Mami, proč má Lucinka všechno lepší než já? Proč tu pořád je?“

Objala jsem ho a snažila se mu vysvětlit situaci. Ale sama jsem nevěděla, jestli dělám správně.

A tak tu sedím u stolu, píšu tyto řádky a ptám se sama sebe: Kde je ta hranice mezi pomocí a zneužíváním důvěry? Jak dlouho ještě můžu zachraňovat někoho jiného na úkor své vlastní rodiny?

Co byste udělali vy na mém místě? Je správné pomáhat za každou cenu – nebo je někdy lepší říct dost?