Kuchyň jako bojiště: Můj život s línou snachou

„To už zase nechala špinavé hrnky ve dřezu?“ zasyčela jsem polohlasem, když jsem ráno vstoupila do kuchyně. Všude drobky, mastné talíře, na stole zbytky od večeře. Věděla jsem přesně, kdo za tím stojí – Lenka, manželka mého švagra. Už třetí rok žijeme v jednom domě, protože jsme chtěli ušetřit a pomáhat si. Jenže od té doby je naše kuchyň bojištěm a já jsem vojákem, který prohrává každou bitvu.

„Aleno, nech to být, já to uklidím,“ ozval se za mnou můj muž Petr. Snažil se mě uklidnit, ale já už cítila, jak mi v hrudi narůstá vztek. „Proč bych to měla uklízet já? Proč to nemůže jednou udělat ona?“ vyhrkla jsem ostřeji, než jsem chtěla. Petr jen pokrčil rameny a odešel do práce.

Zůstala jsem sama s tichem a špinavým nádobím. Vzpomněla jsem si na dobu, kdy jsme se s Petrem rozhodli, že jeho bratr Michal s Lenkou budou bydlet s námi. Byli mladí, neměli peníze na vlastní byt. „Aspoň si budeme navzájem pomáhat,“ říkala jsem tehdy naivně. Jenže pomoc přišla jen z jedné strany.

Lenka byla vždycky jiná. Krásná, usměvavá, ale když šlo o práci v domácnosti, najednou měla spoustu důležitějších věcí na práci. „Já mám dneska online meeting,“ říkala často, nebo „bolí mě hlava“. Ze začátku jsem ji omlouvala – mladá holka, třeba se to naučí. Ale roky plynuly a nic se nezměnilo.

Jednoho dne jsem už nevydržela. Lenka seděla v obýváku a koukala do mobilu, zatímco já drhla sporák po jejím vaření. „Lenko, mohla bys mi prosím pomoct? Je tu hrozný nepořádek,“ oslovila jsem ji co nejklidněji. Ani nezvedla oči od displeje. „Já teď nemůžu, mám za chvíli schůzku.“

„Ale vždyť jsi tu vařila ty! To je fér?“ zvýšila jsem hlas. Lenka protočila oči: „Aleno, vždyť to není tak hrozné. Ty jsi stejně pořád doma.“

Ta věta mě bodla jako nůž. Ano, byla jsem doma – po mateřské jsem nenašla práci a starala se o domácnost. Ale to přece neznamená, že jsem služka! V tu chvíli jsem měla chuť rozbít talíř o zem.

Večer jsem si stěžovala Petrovi. „Musíš něco udělat! Takhle to dál nejde.“ On jen povzdechl: „Víš, jaký je Michal… Kdybychom jim něco řekli, bude dusno.“

A tak jsem mlčela. Každý den jsem sbírala špinavé ponožky, utírala stůl po cizích lidech a dusila v sobě vztek. Začala jsem být protivná i na vlastní děti. Jednou mě malá Anička objala a šeptla: „Mami, proč jsi pořád smutná?“ To mě dorazilo.

Jednoho sobotního rána přišla další hádka. Lenka si pozvala kamarádky na brunch – samozřejmě do NAŠÍ kuchyně. Všude smích, prosecco, koláče… A já? Zavřená v ložnici, abych jim nepřekážela. Když odešly, našla jsem kuchyň jako po výbuchu.

To už bylo moc. Vtrhla jsem do obýváku, kde seděli Michal s Lenkou.

„Tohle už dál nejde! Nejsem vaše uklízečka! Chci spravedlnost – buď se domluvíme na pravidlech, nebo si najděte vlastní byt!“

Lenka zbledla a Michal se začal hádat: „Co blázníš? Vždyť jsme rodina!“

„Právě proto! Rodina si má pomáhat a ne zneužívat jeden druhého!“ křičela jsem a slzy mi tekly po tváři.

Nastalo ticho. Petr mě objal a poprvé za dlouhou dobu řekl: „Aleno má pravdu.“

Dlouho jsme pak všichni seděli u stolu a mluvili – poprvé upřímně. Dohodli jsme se na rozpisu služeb v domácnosti. Lenka byla uražená, ale začala aspoň trochu pomáhat.

Ale stejně mám v sobě pořád pochybnosti – změnila se opravdu? Nebo jen hraje divadlo? A hlavně: stálo to za tu bolest a hádky?

Někdy večer sedím v prázdné kuchyni a ptám se sama sebe: Je lepší mlčet kvůli klidu v rodině, nebo bojovat za spravedlnost i za cenu konfliktu? Co byste udělali vy?