Po pohřbu jsem otevřela jeho starý telefon a našla zprávy, které mě zničily

„Proč jsi mi to nikdy neřekl?“ šeptám do prázdného bytu, kde ještě voní jeho kolínská a kde na stole leží urna s jeho popelem. Venku prší, kapky bubnují na parapet a já sedím na zemi u otevřené zásuvky. V ruce držím jeho starý stříbrný telefon s prasklým displejem. Ten telefon jsem po pohřbu schovala hluboko do šuplíku – bála jsem se ho dotknout, jako by v sobě nesl poslední kousek jeho duše. Dnes jsem ho poprvé po měsících zapnula.

Když se rozsvítil displej, na okamžik jsem zaváhala. Ale pak jsem začala projíždět zprávy. Nejprve běžné věci – vtipné SMS od jeho bratra Pavla, připomínky od kolegů z práce, krátké vzkazy od dcery Kláry. Ale pak jsem narazila na jméno, které mi nic neříkalo: „Jana Novotná“. Zprávy byly plné emotikonů, krátkých vět a… lásky. „Chybíš mi. Kdy zase přijdeš?“ „Dneska večer nemůžu, Alena je doma.“ „Miluju tě.“

Srdce mi bušilo až v krku. Nejdřív jsem si říkala, že to musí být omyl. Ale těch zpráv bylo tolik. Některé byly staré několik let, jiné z posledních měsíců před jeho smrtí. Četla jsem je jednu po druhé a každá další byla jako rána pěstí do břicha.

„To není možné… to není možné…“ opakovala jsem si pořád dokola. Vzpomněla jsem si na všechny ty večery, kdy se vracel pozdě z práce. Na všechny ty výmluvy o služebních cestách do Brna nebo Plzně. Na jeho unavený úsměv, když jsem se ptala, jestli je všechno v pořádku.

Telefon mi vypadl z ruky a já začala brečet. Ne potichu, ale naplno – hlasitě, zoufale, jako dítě. V tu chvíli přišla Klára domů. „Mami? Co se děje?“ ptala se vyděšeně.

„Nic… nic…“ snažila jsem se rychle utřít slzy, ale nešlo to skrýt. Klára si sedla vedle mě a objala mě kolem ramen.

„To je kvůli tátovi?“

Přikývla jsem. Nevěděla jsem, jestli jí mám říct pravdu. Bylo jí teprve sedmnáct a už tak těžce nesla jeho smrt. Ale něco ve mně prasklo.

„Kláro… myslím, že táta měl někoho jiného.“

Dlouho mlčela. Pak jen tiše řekla: „Já vím.“

Zůstala jsem na ni zírat s otevřenou pusou.

„Jak to myslíš?“

„Jednou jsem ho viděla s nějakou paní v kavárně u náměstí. Drželi se za ruce. Nechtěla jsem ti to říkat… myslela jsem, že je to jen kamarádka.“

V tu chvíli se ve mně všechno zlomilo. Vztek, smutek, bezmoc – všechno se smíchalo dohromady.

Další dny jsem procházela jako ve snu. Snažila jsem se fungovat – chodit do práce do knihovny, vařit večeře, platit složenky – ale všechno bylo jakoby za mlhou. Všude kolem mě byly stopy jeho života: jeho oblíbený hrnek s nápisem „Nejlepší táta“, staré pantofle pod postelí, fotografie z dovolené v Krkonoších.

Jednou večer přišla na návštěvu moje sestra Eva. Seděly jsme u vína a já jí všechno řekla.

„Víš, Aleno,“ začala opatrně, „možná bys měla Janě napsat. Třeba ti něco vysvětlí.“

Nejdřív jsem odmítala – proč bych měla mluvit s ženou, která mi vzala manžela? Ale nakonec zvítězila zvědavost i potřeba pochopit.

Napsala jsem jí krátkou zprávu: „Dobrý den, našla jsem vaše zprávy v telefonu mého manžela Tomáše. Potřebuju vědět pravdu.“

Odpověděla hned druhý den: „Moc mě to mrzí. Nikdy jsem vám nechtěla ublížit.“

Sešly jsme se v malé kavárně na Letné. Jana byla překvapivě obyčejná žena – tmavé vlasy stažené do culíku, unavené oči. Povídaly jsme si dlouho. Vyprávěla mi o tom, jak se s Tomášem poznali na nějakém školení v Praze, jak spolu začali nejdřív jen psát a pak se scházet jednou za čas.

„Věděla jste o mně?“ zeptala jsem se.

„Ano,“ přiznala tiše. „Ale on říkal, že vás nechce opustit. Že vás má rád… jenže…“

Nedopověděla to. Seděla tam naproti mně a já cítila zvláštní směs nenávisti a soucitu.

Když jsem přišla domů, Klára už spala. Sedla jsem si k jejímu lůžku a pozorovala ji ve spánku. Přemýšlela jsem o tom, kolik toho člověk dokáže skrývat před těmi nejbližšími.

Další týdny byly těžké. Lidé kolem mě si všimli změny – kolegyně v práci se mě ptaly, jestli je všechno v pořádku, sousedka paní Dvořáková mi nosila bábovku „na posilněnou“. Ale já byla pořád někde mezi minulostí a přítomností.

Jednou večer jsme s Klárou seděly u televize a ona najednou řekla: „Mami… myslíš, že nám táta někdy opravdu lhal?“

Nevěděla jsem co odpovědět. Možná ano, možná ne – možná měl prostě dvě tváře jako tolik jiných lidí.

Dnes už vím jen jedno: nikdy nikoho neznáme úplně. A někdy je lepší nevědět všechno.

Ale stejně si pořád kladu otázku: Kdybych ten telefon nikdy nezapnula… byla bych šťastnější? Nebo je lepší znát pravdu za každou cenu?