Zmizel bez stopy: Pravda, která mě zlomila

„Proč jsi mi to udělal, Petře?“ šeptám do ticha bytu, kde se už třetí den ozývá jen tikot hodin a vzdálený hluk tramvají z ulice. Stojím u kuchyňského okna a v ruce svírám jeho hrnek od kávy, na dně ještě zbytek studené tekutiny. Přesně takhle ho nechal v dřezu, když v pondělí ráno odcházel. „Vrátím se v neděli,“ řekl mi tehdy, když si narovnával límec kabátu a házel kufr do kufru staré škodovky. Ještě mi zamával z chodby a já jen kývla hlavou, protože jsme si už dlouho neměli co říct.

Bylo to zvláštní ráno. Vzduch voněl po dešti a já měla pocit, že něco visí ve vzduchu. Ale nevěnovala jsem tomu pozornost. Petr často jezdil na služební cesty – Brno, Ostrava, někdy i do Plzně. Vždycky se vrátil. Tentokrát ale ne.

Večer jsem čekala na jeho telefonát. Slíbil, že zavolá z hotelu. Hodiny ukazovaly půl desáté a já už dávno měla být v posteli. Mobil mlčel. Zkoušela jsem mu volat, ale ozývala se jen hlasová schránka. „Možná má poradu,“ uklidňovala jsem sama sebe. Ale v noci jsem stejně neusnula.

Druhý den ráno jsem volala jeho kolegovi, Tomášovi. „Petr? Ne, dneska tu není. Myslel jsem, že je nemocný,“ odpověděl překvapeně. Srdce mi začalo bušit jako splašené. Volala jsem do hotelu v Brně, kde měl být ubytovaný. „Omlouváme se, ale pan Novotný u nás není a nemáme žádnou rezervaci na jeho jméno.“

Začala jsem panikařit. Volala jsem jeho matce do Pardubic – nic o něm nevěděla. Jeho sestra Lenka mi řekla: „Neboj se, třeba si jen potřebuje odpočinout.“ Ale já cítila, že je něco špatně.

Třetí den jsem šla na policii. Vyšetřovatelka, paní Dvořáková, mě vyslechla a sepsala protokol o pohřešované osobě. „Stává se to častěji, než byste čekala,“ řekla tiše a podívala se na mě soucitně. „Ale většinou se najdou.“

Dny plynuly v mlze strachu a nejistoty. Každý zvuk na chodbě mě děsil, každé zazvonění telefonu mi rozbušilo srdce. Začala jsem procházet Petrův počítač a šuplíky v pracovně. Hledala jsem jakoukoli stopu – emaily, účtenky, poznámky. Našla jsem jen pár starých pohlednic z dovolených a složenku za elektřinu.

Až jednoho večera, když jsem už skoro vzdala naději, zazvonil zvonek u dveří. Otevřela jsem a za nimi stála mladá žena s dítětem v náručí. „Jste paní Novotná?“ zeptala se nejistě. Přikývla jsem.

„Jmenuji se Jana Malá,“ řekla a podívala se mi přímo do očí. „Myslím… myslím, že bychom si měly promluvit.“ Pozvala jsem ji dál do obýváku a nabídla jí čaj. Dítě – asi tříletý chlapeček – si hrálo s plyšákem na koberci.

Jana chvíli mlčela a pak začala vyprávět: „S Petrem jsme se poznali před čtyřmi lety v práci. Nejdřív jsme byli jen kolegové… pak kamarádi… a nakonec…“ Hlas se jí zlomil. „Máme spolu syna.“

Zůstala jsem sedět jako přimražená. V hlavě mi hučelo a srdce mi bušilo až v krku. „Cože?“ vydechla jsem nevěřícně.

„Chtěl vám to říct už dávno,“ pokračovala Jana tiše. „Ale bál se… Bál se vás zranit.“

„A kde je teď?“ zeptala jsem se roztřeseným hlasem.

Jana sklopila oči: „Nevím… V pondělí ráno mi napsal zprávu, že musí všechno vyřešit a že potřebuje čas.“

V tu chvíli mi došlo, že Petr neutekl před prací nebo před povinnostmi – utekl před námi všemi. Před životem, který si sám zamotal do uzlů lží a tajemství.

Další týdny byly jako zlý sen. Policie po něm stále pátrala, ale bez výsledku. Lidé v domě si začali šeptat; sousedka paní Králová mě litovala pohledem pokaždé, když jsme se potkaly ve výtahu.

Moje matka mi volala každý večer: „Musíš být silná, Hanko.“ Ale já byla jen prázdná schránka – bez slz, bez hněvu, bez naděje.

Jednou večer přišel Tomáš – Petrův kolega – s lahví vína. Seděli jsme spolu v kuchyni a mlčky pili. „Víš,“ řekl najednou, „Petr byl poslední dobou úplně jiný… Zavřený do sebe… Možná měl pocit, že už nikam nepatří.“

„A co já?“ vybuchla jsem najednou. „Kam patřím já? Co mám teď dělat?“

Tomáš mě obejmul a já poprvé od jeho zmizení začala plakat.

Uběhly tři měsíce a Petr je stále nezvěstný. Policie případ odložila s tím, že není důvod domnívat se, že by byl v ohrožení života – prý odešel dobrovolně.

Někdy večer sedím u okna s jeho hrnkem v ruce a přemýšlím: Co bych udělala jinak? Byla jsem špatná manželka? Nebo byl Petr zbabělec? A hlavně – jak mám žít dál?

Možná mi odpovíte vy: Myslíte si, že je možné odpustit takovou zradu? A jak byste se zachovali na mém místě?