Mezi čtyřmi stěnami: Když se rodina stane tvým největším nepřítelem

„Tak co, Aneto, už jste s Petrem přemýšleli o tom, že byste si vzali hypotéku na ten náš dům v Říčanech?“ Tchyně Alena se na mě upřeně zadívala přes stůl, zatímco Petr nervózně míchal polévku. V tu chvíli mi zaskočilo sousto a já se rozkašlala. Všichni u stolu ztichli.

Byl to obyčejný nedělní oběd u tchánů. Vůně svíčkové se mísila s napětím, které viselo ve vzduchu už od rána. Petr byl poslední dobou neklidný, pořád něco tajil. A teď to přišlo – návrh, který měl změnit celý náš život.

„Mami, to jsme přece ještě neřešili,“ snažil se Petr odvést řeč jinam. Ale Alena byla neústupná. „No ale já už to řešit potřebuju! Buď si ten dům vezmete vy, nebo ho prodáme cizím. A já bych radši, kdyby zůstal v rodině.“

Seděla jsem tam jako přikovaná. V hlavě mi vířily myšlenky – hypotéka? Na dům, který jsme nikdy nechtěli? Vždyť jsme s Petrem plánovali něco úplně jiného! Chtěli jsme začít znovu v Brně, daleko od jeho rodičů, daleko od všech těch očekávání a tlaků.

Po obědě mě Petr chytil za ruku a táhl do zahrady. „Anet, já vím, že je to blbý. Ale máma na mě tlačí už týdny. Prý když to nevezmeme my, prodá to nějakým Pražákům.“

„A co chceš dělat?“ zeptala jsem se tiše.

Petr jen pokrčil rameny. „Nevím. Ale nechci ji zklamat.“

A tady to bylo – zase ta jeho věčná snaha zavděčit se matce. Kolikrát už jsem kvůli tomu ustoupila? Kolikrát jsem polkla vlastní názor jen proto, abychom měli doma klid?

Večer jsem seděla v ložnici a dívala se do zrcadla. Kdo je ta žena s kruhy pod očima? Kde je ta Aneta, která kdysi věřila, že láska zvládne všechno?

Další dny byly jako zlý sen. Tchyně mi volala do práce, psala zprávy, dokonce přišla neohlášeně k nám domů. „Aneto, musíš Petra přesvědčit! Ty jsi rozumná holka.“

Začala jsem mít pocit, že mě někdo dusí. Každý den nová výčitka, nový tlak. Petr byl čím dál víc uzavřený, hádali jsme se kvůli maličkostem. Jednou v noci jsem ho slyšela telefonovat s matkou: „Neboj se, mami, nějak to zařídíme.“

Začala jsem pochybovat o všem. O sobě, o našem vztahu, o tom, jestli mám právo říct ne. Moje vlastní máma mi říkala: „Anetko, nenech si skákat po hlavě! Ale já tě znám – ty vždycky ustoupíš.“

Jednoho večera jsem to už nevydržela. „Petře, já ten dům nechci! Nechci žít podle toho, co chce tvoje máma! Chci žít podle sebe!“

Petr na mě koukal jako na cizího člověka. „A co když tě opustím? Co když si najdu někoho, kdo bude ochotnější?“

Ta slova mě bodla do srdce. Najednou jsem pochopila – nejsem pro něj partnerka, ale prostředek k tomu, aby měl klid doma.

Dny plynuly a já byla čím dál zoufalejší. V práci jsem dělala chyby, kamarádky mě nepoznávaly. Jednou mi kolegyně Jana řekla: „Anet, ty jsi úplně jiná. Co se děje?“ Rozbrečela jsem se přímo v kuchyňce.

Nakonec jsem se rozhodla – musím myslet na sebe. Sepsala jsem Petrově matce dopis: „Vážená paní Aleno, děkuji za nabídku, ale rozhodli jsme se s Petrem jinak.“

Petr zuřil. „Jak jsi mohla něco takového napsat bezemě?!“

„Protože už nemůžu dál,“ odpověděla jsem tiše.

Následovalo ticho. Dlouhé týdny jsme spolu skoro nemluvili. Petr odcházel z domu brzy ráno a vracel se pozdě večer. Tchyně mi přestala volat.

Jednou večer jsem seděla na balkoně a dívala se na hvězdy nad Prahou. Přemýšlela jsem: Stojí mi tahle rodina za to? Nebo je čas začít znovu – sama?

Nakonec jsem sbalila pár věcí a odešla k mámě do Modřan. Petr mi napsal jen krátkou zprávu: „Doufám, že jsi šťastná.“

Nevím, jestli jsem šťastná. Ale poprvé po letech mám pocit, že dýchám.

Někdy si říkám: Proč je tak těžké postavit se vlastní rodině? A kolik z nás radši mlčí jen proto, abychom měli klid? Co byste udělali vy na mém místě?