Drahý dárek, hořká pravda: Jak jsem řekla tchyni, že její dar nebyl to pravé

„To je… opravdu krásné, paní Novotná,“ zadrhla jsem se a v ruce svírala těžkou krabici s logem luxusního butiku. Všichni u stolu ztichli. Tchyně se na mě usmívala svým typickým úsměvem, který nikdy neprozradil, co si doopravdy myslí. Můj muž Petr mi pod stolem stiskl koleno, jako by mě chtěl varovat: Hlavně nic neříkej.

Byla to neděle, pršelo a my seděli v jejich obýváku na Vinohradech. Všude voněla káva a koláč, ale já cítila jen tíhu očekávání. Tchyně byla vždycky ta, která měla na všechno názor – a hlavně peníze. Její dárky byly vždycky okázalé, drahé a… naprosto mimo můj vkus. Tentokrát to byla kabelka za desetitisíce, kterou bych si sama nikdy nekoupila. Nejen kvůli ceně, ale hlavně proto, že byla křiklavě červená a posetá zlatými cvočky. Připadala jsem si s ní jako papoušek.

„To je od vás moc milé,“ dodala jsem tiše a snažila se tvářit vděčně. Ale v duchu jsem zuřila. Proč mě nikdy neposlouchá? Proč mi nikdy nekoupí něco, co bych opravdu chtěla? Proč mám pocit, že mě vůbec nezná?

Po obědě jsme s Petrem šli domů. Mlčela jsem celou cestu tramvají a kabelku držela na klíně jako cizí tělo. Petr se na mě podíval: „Prosím tě, hlavně jí to neříkej. Víš, jak je na ty dárky citlivá.“

„Ale proč bych měla pořád předstírat? Vždyť je to směšné! Každý rok mi koupí něco, co nechci. A já pak musím dělat, že jsem nadšená.“

Petr jen pokrčil rameny: „Je to moje máma. Víš, jaká je.“

Doma jsem kabelku položila na skříň a snažila se na ni nemyslet. Ale večer mi napsala tchyně zprávu: „Doufám, že se ti kabelka líbí! Viděla jsem ji ve výloze a hned jsem si řekla, že je přesně pro tebe.“

Přesně pro mě? Opravdu mě takhle vidí? Jako někoho, kdo touží po okázalosti a luxusu? Najednou jsem měla pocit, že mě nikdy nepoznala. A možná ani nechtěla poznat.

Celý týden jsem byla podrážděná. V práci jsem byla nesoustředěná, doma protivná. Petr to poznal: „Pořád myslíš na tu kabelku?“

„Nejde o kabelku,“ vybuchla jsem. „Jde o to, že mě tvoje máma vůbec nezná! Nikdy se mě nezeptá, co bych chtěla. Nikdy se nezajímá o to, co mám ráda. Prostě mi koupí něco drahého a myslí si, že tím všechno vyřeší.“

Petr si povzdechl: „Tak jí to řekni. Ale počítej s tím, že bude drama.“

A tak jsem se rozhodla. Napsala jsem tchyni zprávu: „Moc děkuju za kabelku, vážím si toho, že jste na mě myslela. Ale musím být upřímná – není to úplně můj styl. Možná by bylo lepší, kdybychom si příště řekly dopředu, co by mi udělalo radost?“

Odpověď přišla až druhý den večer: „To mě mrzí. Myslela jsem si, že tě potěším. Ale chápu to. Příště se zeptám.“

Ulevilo se mi? Ani ne. Měla jsem pocit viny i úlevy zároveň. Petr byl překvapený: „To jsi napsala fakt dobře.“

Jenže tím to neskončilo. Při další návštěvě u Novotných bylo cítit napětí. Tchyně byla odměřená, mluvila jen o počasí a politice. Když jsem odcházela, podala mi ruku a řekla: „Příště už ti nic kupovat nebudu.“

Cestou domů jsem měla slzy v očích. Udělala jsem správnou věc? Nebo jsem zbytečně rozbila křehkou rovnováhu v rodině? Petr mě objal: „Aspoň už nebudeš dostávat ty šílený kabelky.“

Ale já věděla, že nejde jen o kabelky. Jde o to být slyšená a respektovaná – i když to znamená riskovat konflikt.

A tak se ptám: Má smysl být v rodině upřímný za každou cenu? Nebo je lepší někdy mlčet a hrát tu hru dál?