Testament bez jména: Pravda, která rozbila můj svět

„To není možné! To prostě není možné!“ křičela jsem na notáře, zatímco mi v ruce chřestil list papíru, který měl navždy změnit můj život. V místnosti bylo dusno, okna byla zavřená a já měla pocit, že se dusím nejen vedrem, ale hlavně tím, co jsem právě slyšela. Moje sestra Eva mě pevně držela za ruku, ale její stisk byl slabý, jako by i ona ztrácela půdu pod nohama.

„Paní Novotná, opravdu mě to mrzí, ale váš manžel Petr ve své poslední vůli odkázal veškerý svůj majetek paní Lucii Dvořákové,“ zopakoval notář monotónním hlasem, jako by mi oznamoval výši poplatku za parkování.

Lucie Dvořáková. To jméno mi nic neříkalo. V hlavě mi vířily otázky: Kdo to je? Proč? Jak je možné, že jsem o ní nikdy neslyšela? Petr byl můj muž dvacet let. Dvacet let jsme spolu sdíleli radosti i starosti, vychovali syna Tomáše, postavili dům v Říčanech a společně vedli rodinnou firmu na výrobu nábytku. A teď – v jediném okamžiku – bylo všechno pryč.

Když jsme s Evou vyšly z notářské kanceláře na pražské Malé Straně, rozplakala jsem se. Slzy mi stékaly po tváři a já se snažila najít v sobě sílu postavit se realitě. „To přece nemůže být pravda,“ šeptala jsem. Eva mě objala a šeptala uklidňující slova, ale já ji skoro nevnímala.

Doma mě čekal Tomáš. Seděl u stolu a listoval starými fotkami s tátou. „Mami, co se stalo?“ zeptal se tiše. Nedokázala jsem mu odpovědět. Jak vysvětlit vlastnímu dítěti, že jeho otec měl tajemství? Že všechno, co jsme považovali za jistotu, byla jen iluze?

Noc byla nekonečná. Převalovala jsem se v posteli a v hlavě mi běžely vzpomínky na Petra. Jeho smích, doteky, společné dovolené v Krkonoších, hádky kvůli hloupostem i usmiřování u sklenky vína. Kde byla ta chvíle, kdy se mezi nás vklínila cizí žena? Proč jsem si ničeho nevšimla?

Druhý den ráno jsem se rozhodla zjistit pravdu. Vzala jsem si volno z práce a vydala se do firmy. V kanceláři mě přivítal Milan, Petrův dlouholetý společník. „Jano, je mi to líto…“ začal opatrně.

„Milane, kdo je Lucie Dvořáková?“ vyhrkla jsem bez obalu.

Milan se zarazil a sklopil oči. „To bych ti měl říct Petr… Ale když už to víš… Lucie byla jeho první láska. Před tebou. Odešla do Brna a pak se nějak ztratila. Ale poslední roky se prý zase vídali.“

„Vídali? Co tím myslíš?“

„Nevím přesně… Petr byl vždycky uzavřený. Ale poslední rok byl často pryč, říkal, že má jednání v Brně.“

Zamrazilo mě. Všechny ty služební cesty, pozdní návraty domů… Vždycky jsem mu věřila. Nikdy mě nenapadlo pochybovat.

Když jsem přišla domů, Tomáš seděl u počítače a hledal informace o Lucii Dvořákové na internetu. „Mami, našel jsem ji! Pracuje jako právnička v Brně. Má dvě děti.“

Dva dny jsem sbírala odvahu jí zavolat. Nakonec jsem vytočila číslo a čekala.

„Dobrý den, tady Jana Novotná… manželka Petra Novotného.“

Na druhém konci bylo ticho.

„Ano… čekala jsem, že se ozvete,“ řekla nakonec Lucie klidným hlasem.

„Proč? Proč vám Petr odkázal všechno?“

„Protože jsme spolu měli dceru,“ odpověděla tiše.

Zamrazilo mě podruhé. „Dceru? Jak…?“

„Před patnácti lety jsme se znovu potkali. Byla to chyba… nebo osud… Nevím. Nechtěla jsem vám ublížit.“

Zavěsila jsem a zůstala sedět v kuchyni jako omráčená. Petr měl druhou rodinu. Celých patnáct let žil dvojí život a já nic nepoznala.

Následovaly týdny plné hádek s Tomášem, který mi vyčítal, že jsem si ničeho nevšimla. „Jak jsi mohla být tak slepá?“ křičel na mě jednou večer. „Táta nás podvedl oba!“

S Evou jsme řešily právní kroky, ale notář byl neoblomný – vše bylo právně v pořádku. Musela jsem prodat dům a odstěhovat se do menšího bytu na okraji Prahy. Firma přešla pod Lucii a její dceru.

Začala jsem chodit na terapii. Každý den jsem si kladla otázku: Kde jsem udělala chybu? Byla jsem špatná manželka? Nebo je chyba v tom, že lidé prostě nejsou schopni být upřímní ani k těm nejbližším?

Jednou večer mi Tomáš přinesl dopis od Petra – našel ho mezi jeho věcmi.

„Jano,
Vím, že ti tímhle ublížím víc než čímkoli jiným v životě. Ale Lucie i naše dcera jsou taky moje rodina. Nechtěl jsem tě připravit o domov ani o jistotu – chtěl jsem jen napravit chyby minulosti. Odpusť mi.“

Seděla jsem dlouho s dopisem v ruce a přemýšlela o tom všem.

Dnes už vím, že některé pravdy bolí víc než smrt samotná. Ale možná právě bolest nám ukazuje cestu k sobě samým.

Jak je možné žít s někým celý život a přesto ho nikdy doopravdy nepoznat? A kolik z nás žije ve lži jen proto, že se bojíme pravdy?