Jsi monstrum, mami! – Příběh Anny z maloměsta do Prahy a zpět k sobě

„Jsi monstrum, mami!“ křičela jsem na ni v kuchyni, zatímco mi slzy stékaly po tvářích a ruce se mi třásly vztekem. Táta seděl u stolu, mlčel a díval se do hrnku s kávou, jako by tam hledal odpovědi na všechny naše problémy. Máma stála naproti mně, ruce v bok, oči tvrdé jako kámen. „Až budeš mít vlastní děti, pochopíš,“ řekla ledově. V tu chvíli jsem věděla, že musím pryč. Pryč z tohohle malého města, kde každý ví všechno o všech, kde se šeptá za zády a kde se sny dusí pod tíhou očekávání.

Dva týdny nato jsem seděla ve vlaku do Prahy. Kufr narvaný oblečením, v kapse pár tisícovek a v hlavě jediný plán: začít znovu. Praha mě ohromila – ruch, světla, lidé spěchající za svými životy. Najednou jsem byla nikdo. Nikdo mě tu neznal, nikdo neřešil, co dělám nebo s kým chodím. Bylo to osvobozující i děsivé zároveň.

První měsíce byly těžké. Práce v kavárně na Vinohradech, podnájem s cizími lidmi, kteří se střídali jak na běžícím pásu. Každý večer jsem padala do postele vyčerpaná a ptala se sama sebe, jestli tohle je ten nový život, po kterém jsem toužila. Pak jsem potkala Petra.

Byl o pár let starší, měl vlastní byt na Žižkově a smál se tak nahlas, že to bylo nakažlivé. Zamilovala jsem se do něj rychleji, než bych si kdy přiznala. „Jsi jiná než ostatní,“ šeptal mi do vlasů, když jsme spolu leželi na jeho pohovce a poslouchali Kryla. „S tebou je všechno opravdové.“

Jenže opravdové byly i jeho nálady. Nejprve to byly jen drobnosti – žárlivé poznámky na mé kolegy z práce, výčitky, když jsem šla ven s kamarádkami. „Máš mě vůbec ráda?“ ptal se pořád dokola. Snažila jsem se mu dokázat, že ano. Přestala jsem chodit ven, omezila kontakt s rodinou. Máma mi volala čím dál míň a já jí to nevyčítala. Vždyť jsem jí přece řekla, že je monstrum.

Jednou v noci přišel domů opilý a začal mi vyčítat, že ho podvádím. „Jsi stejná jako tvoje matka,“ křičel a já se poprvé opravdu bála. Ráno se omlouval, nosil mi květiny a sliboval, že už to nikdy neudělá. Ale bylo to čím dál horší.

Začala jsem mít noční můry. Zdálo se mi o mámě – stála nade mnou s prázdným pohledem a šeptala: „Jsi monstrum.“ Budila jsem se zpocená a sama v cizím bytě, zatímco Petr spal vedle mě jako dítě.

Jednoho dne mi zavolala sestra Jana. „Mami je špatně,“ řekla tiše. „Měla bys přijet.“ Vrátila jsem se do rodného města poprvé po dvou letech. Máma ležela v nemocnici, bledá a slabá. Když mě uviděla, rozplakala se. „Promiň,“ zašeptala. Seděla jsem u její postele a najednou jsem nevěděla, co říct.

Po návratu do Prahy jsem si uvědomila, že už nemůžu dál žít takhle. S Petrem jsme se pohádali naposledy – tentokrát jsem byla ta, kdo křičel. „Nechci skončit jako moje máma!“ vykřikla jsem mu do obličeje a sbalila si věci.

Následující týdny byly nejhorší v mém životě. Samota mě dusila jako těžká deka. Chodila jsem po Praze bez cíle, seděla v parcích a pozorovala lidi kolem sebe. Přemýšlela jsem o tom, co znamená být monstrum – jestli je to něco, co nám někdo řekne, nebo něco, co si sami o sobě myslíme.

Jednou večer mi přišla zpráva od mámy: „Chybíš mi.“ Odpověděla jsem jí poprvé po dlouhé době: „I ty mně.“ Pomalu jsme si začaly psát častěji. O všedních věcech – o tom, co vaří k obědu, jak kvete šeřík za domem.

Začala jsem chodit na terapii. Poprvé v životě jsem měla pocit, že někomu opravdu záleží na tom, jak se cítím já sama. Učila jsem se odpouštět – mámě i sobě.

Dnes už nejsem ta holka, která utíkala před minulostí. Jsem žena, která ví, že někdy je potřeba odejít, abychom mohli najít cestu zpět sami k sobě.

Když se dívám do zrcadla, ptám se: Opravdu jsme někdy monstra? Nebo jsme jen lidé, kteří dělají chyby a snaží se je napravit? Co si o tom myslíte vy?