Moje štěstí není na prodej: Když jsem se rozhodla žít pro sebe, rodina mě zradila

„Tak tohle už je moc, Eliško! Ty se chceš vdávat? V tomhle věku? A kdo bude vařit dětem, když s Lenkou oba pracujeme?“ křičel do telefonu můj zeť Petr, až jsem musela odtáhnout sluchátko od ucha. Stála jsem v kuchyni, ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. Všechno, co jsem za posledních třicet let dělala pro rodinu, bylo najednou zapomenuto. Byla jsem pro ně jen ta, co vaří, hlídá vnoučata a nikdy si nestěžuje.

„Petře, já mám taky právo na život. Nejsem vaše služka,“ odpověděla jsem tiše, ale pevně. Věděla jsem, že tohle je bod zlomu. Nikdy jsem nebyla konfliktní typ, vždycky jsem ustupovala, ale tentokrát už to nešlo. Po smrti manžela jsem zůstala sama, děti se rozutekly do svých životů a já se stala neviditelnou. Jenže teď, když jsem potkala Karla, poprvé po letech jsem se cítila zase jako žena, ne jen jako babička a kuchařka.

Vzpomínám si, jak jsem Karla potkala v knihovně. Smál se na mě přes regál s detektivkami a já se styděla, že mi srdce buší jako puberťačce. Pozval mě na kávu a já přijala. Po tolika letech samoty jsem si připadala živá. Když mi po třech měsících řekl, že by si mě chtěl vzít, rozplakala jsem se štěstím. Ale doma mě čekalo peklo.

Moje dcera Lenka byla nejdřív v šoku. „Mami, vždyť jsi vdova! Co na to řeknou sousedi? A co děti? Potřebujeme tě!“ Její slova mě bodala jako nůž. Vždycky jsem tu byla pro ni, když byla malá, když jí bylo těžko s Petrem, když se narodily děti. A teď, když jsem chtěla něco pro sebe, byla jsem sobec.

Petr byl ještě horší. „Tohle je nezodpovědné! Kdo nám bude pomáhat? Víš, kolik stojí školka? A kdo bude vařit, když máme přesčasy?“ Jeho hlas byl plný výčitek, jako bych byla povinna obětovat svůj život jejich pohodlí. Nikdy jsem si nestěžovala, když jsem vstávala v pět ráno, abych jim uvařila oběd, nebo když jsem hlídala děti, zatímco oni byli na dovolené. Ale teď, když jsem chtěla něco pro sebe, byla jsem najednou špatná.

Nejhorší bylo, když mi Lenka řekla: „Mami, jestli si ho vezmeš, už nám s ničím nepomáhej.“ To mě zlomilo. Seděla jsem v kuchyni, dívala se na staré fotky a brečela. Všechno, co jsem pro ně udělala, bylo pryč. Byla jsem sama.

Karel mě objal a řekl: „Eliško, život je krátký. Nechci, abys byla nešťastná kvůli nim. Zasloužíš si být šťastná.“ Jeho slova mě zahřála u srdce, ale zároveň jsem cítila vinu. Co když mají pravdu? Co když jsem opravdu sobecká?

Začala jsem si všímat, jak mě lidé v domě pozorují. Sousedka paní Novotná si šeptala s paní Dvořákovou na chodbě: „Viděla jsi Elišku? Prý má chlapa! V jejím věku! To je ostuda.“ Cítila jsem se jako vyvrhel. V obchodě na mě prodavačka koukala skrz prsty, jako bych udělala něco špatného. Všude kolem mě byly pohledy, šeptání, odsuzování.

Jednou večer jsem seděla s Karlem na lavičce v parku. „Víš, Eliško, já tě mám rád. Ale nechci, abys kvůli mně přišla o rodinu,“ řekl tiše. Podívala jsem se mu do očí a poprvé v životě jsem si uvědomila, že musím žít i pro sebe. „Kdyby mě měli rádi, pochopili by to. Už nechci být jen ta, co slouží.“

Dny plynuly a já se rozhodla. Řekla jsem Lence, že si Karla vezmu, ať se děje, co se děje. „Mami, já tě nechápu. Vždyť jsi vždycky říkala, že rodina je nejdůležitější!“ křičela na mě. „Ano, rodina je důležitá. Ale já jsem taky člověk. Chci být šťastná, než bude pozdě.“

Následující týdny byly peklo. Lenka mi přestala volat, Petr mě ignoroval, vnoučata jsem neviděla. Bylo mi hrozně. Ale Karel byl se mnou. Pomáhal mi, když jsem brečela, držel mě za ruku, když jsem měla strach. Postupně jsem začala znovu dýchat. Začala jsem chodit na procházky, číst knihy, smát se. Poprvé po letech jsem žila.

Jednoho dne mi Lenka zavolala. „Mami, promiň. Byla jsem sobecká. Chybíš nám. Děti se ptají, kdy přijdeš.“ Rozplakala jsem se štěstím. „Leni, já vás mám ráda. Ale musím žít i pro sebe.“

Dnes je mi padesát jedna. S Karlem jsme se vzali v malém kostelíku na vesnici. Lenka s Petrem přišli, i když to bylo těžké. Děti mi daly kytici a řekly, že mě mají rády. Všechno se změnilo. Už nejsem jen babička a služka. Jsem Eliška. Žena, která se rozhodla žít.

Někdy si večer sednu na balkon, dívám se na hvězdy a ptám se sama sebe: Proč je v Česku tak těžké být ženou po padesátce a chtít ještě něco víc? Proč máme pocit, že musíme žít jen pro druhé? Co si o tom myslíte vy?