Cizí smích v mé kuchyni: Příběh zrady a odvahy začít znovu

„To snad není možné…“ šeptám si, když stojím s rukou na klice a slyším ten smích. Ne, to není smích mé dcery Aničky, ani syna Honzíka. A už vůbec to není hlas mého muže, Tomáše. Je to cizí ženský smích, jasný, krátký, až příliš hlasitý na to, aby patřil do našeho tichého bytu na pražském sídlišti. Srdce mi buší až v krku, v hlavě mi běží tisíc scénářů. Možná si Tomáš pozval domů kolegyni, možná je to sousedka, která přišla něco půjčit. Ale proč by se smáli v kuchyni, když já mám být ještě v práci?

Zhluboka se nadechnu a tiše otevřu dveře. V předsíni je ticho, slyším jen tlumené hlasy a smích. Pomalu se sunu ke kuchyni, v ruce pořád držím kabelku. Když nakouknu za roh, vidím Tomáše, jak sedí u stolu naproti mladé ženě s dlouhými tmavými vlasy. Má na sobě můj oblíbený hrnek s kávou a směje se na něj, jako by byli staří známí. Tomáš se na ni dívá tím pohledem, který jsem kdysi znala jen já.

„Ahoj,“ řeknu tiše, ale v místnosti to zní jako rána. Oba sebou trhnou. Tomáš zbledne, žena se rozpačitě usměje.

„Jitko, ty už jsi doma?“ koktá Tomáš a rychle vstává od stolu. „To je… to je Lenka, kolegyně z práce. Přinesla mi nějaké dokumenty.“

Lenka se snaží tvářit nenuceně, ale vidím, jak jí cukají koutky úst. „Dobrý den, já už asi půjdu,“ řekne a rychle se zvedá. Když prochází kolem mě, ucítím její parfém – sladký, těžký, cizí. Dveře za ní tiše zaklapnou.

Zůstanu stát v kuchyni, Tomáš přede mnou, oči sklopené. „Co to mělo znamenat?“ ptám se tiše, ale v hlase mi zní vztek i bolest.

„Jitko, přísahám, že to nic nebylo. Jen jsme si povídali. Potřeboval jsem si s někým promluvit…“

„A proč ne se mnou?“ vyhrknu. „Proč s ní? Proč v našem bytě?“

Tomáš mlčí. Vím, že mi lže. Vím to z jeho očí, z toho, jak uhýbá pohledem, jak si nervózně hraje s prsty. V tu chvíli se mi zhroutí svět. Všechno, co jsme spolu budovali, všechny ty roky, kdy jsem mu věřila, kdy jsem mu odpouštěla jeho malé slabosti, kdy jsem doufala, že jsme rodina, která vydrží všechno.

Ten večer je v bytě ticho. Děti přijdou domů ze školy a já se snažím tvářit, že je všechno v pořádku. Ale Anička se na mě dívá těma svýma velkýma očima a ptá se: „Mami, jsi smutná?“

„Ne, zlatíčko, jen jsem unavená,“ zalžu jí a políbím ji do vlasů. Ale v noci nemůžu spát. Tomáš leží vedle mě, ale mezi námi je propast. Přemýšlím, co mám dělat. Mám mu odpustit? Mám předstírat, že se nic nestalo? Nebo mám odejít a začít znovu?

Dny plynou a napětí mezi námi roste. Tomáš se snaží chovat normálně, ale já cítím, že je něco jinak. Začínám si všímat detailů, které jsem dřív přehlížela – jeho časté zprávy na mobilu, pozdní návraty z práce, neochota mluvit o svých pocitech. Jednoho večera, když děti usnou, sednu si k němu do obýváku.

„Tomáši, řekni mi pravdu. Máš s Lenkou něco?“

Dlouho mlčí. Pak jen tiše přikývne. „Jitko, já… nevím, co se to se mnou stalo. Nechtěl jsem ti ublížit. Ale s tebou je všechno pořád stejné, rutina, děti, práce… S Lenkou je to jiné. Cítím se zase mladý.“

V tu chvíli mi tečou slzy po tváři. „A co já? Co naše děti? To už pro tebe nic neznamenáme?“

Tomáš jen sedí a mlčí. Vím, že odpověď už dávno znám.

Následující týdny jsou jako zlý sen. Snažím se fungovat kvůli dětem, ale uvnitř jsem prázdná. Rodiče mi radí, ať bojuju za rodinu. Kamarádka Jana mi říká, že bych měla odejít a začít znovu. Každý den přemýšlím, co je správné. Jednou večer sedím v kuchyni sama a píšu si do deníku:

„Kdybych odešla, zvládla bych to? Měla bych sílu postavit se na vlastní nohy? Nebo mám zůstat kvůli dětem a doufat, že se všechno spraví?“

Jednoho dne přijde Tomáš domů a oznámí mi, že odchází k Lence. „Je mi to líto, Jitko. Ale už nemůžu dál žít ve lži.“

Děti pláčou, já pláču s nimi. Ale najednou cítím i úlevu. Už nemusím předstírat. Můžu začít znovu – sama za sebe, pro sebe i pro děti.

Začínám chodit na dlouhé procházky, hledám si novou práci na částečný úvazek, abych mohla být víc s dětmi. Pomalu se učím žít bez Tomáše. Není to lehké – každý den bolí, ale každý den je o trochu lepší než ten předchozí.

Jednou večer sedíme s Aničkou a Honzíkem u stolu a smějeme se nad domácím úkolem. Uvědomím si, že i když jsme přišli o tátu, máme jeden druhého. A možná jednou přijde den, kdy budu zase šťastná.

Někdy v noci přemýšlím: „Proč lidé zrazují ty, kteří je milují nejvíc? A je lepší odpustit, nebo odejít a začít znovu?“